Nový nacionalismus přináší jen symbolické uznání. Příčiny problémů ale neřeší

Často se dnes ve veřejném prostoru hovoří o návratu nacionalismu nebo o vlně nového nacionalismu. Méně se už mluví o tom, co tomuto návratu předcházelo. Jak byste charakterizovala dobu před tímto návratem?

Obecně a trochu zjednodušeně rozliším dvě fáze. Budu taky mluvit hlavně o Evropě. První byla fáze nacionalismů devatenáctého století, trvala řekněme do druhé světové války. Nacionalismus byl síla budující jak samotné národy, tak i národní státy. Tento příběh byl příběhem modernizačním. Šlo o vytváření institucí, národních jazyků, národních kultur a taky národních armád a ten příběh vyústil v kataklyzma dvou světových válek.

Po druhé světové válce začíná příběh nový, v němž národy žijící ve svých státech mohly nacionalismy odložit a spojovat se do nadnárodního celku, do Evropské unie (EU). Ta byla stavěna explicitně jako pojistka proti excesům a negativním stránkám nacionalismu, což je řekněme imperiální nebo militarizovaný nacionalismus.

Začínáme tedy znovu v roce 1945 od tohoto symbolicky nového začátku, ve kterém jsme prohlásili, že hrůzy světových válek a holokaust se nesmí opakovat a my budeme budovat svět, ve kterém se budeme snažit posilovat jiné politické principy než exkluzivní nacionalismus. Zaprvé univerzalistické prvky mezinárodního řádu – mezinárodní právo a jeho instituce, jako třeba OSN. Zároveň budeme posilovat mezistátní kooperaci – hlavně obchod.

Hlavním výrazem druhého období byla právě Evropská unie, která byla postavena na postupném smiřování a sbližování bývalých nepřátel, zejména Německa a Francie. Smiřování probíhalo jak skrze obchodní vztahy a ekonomickou provázanost, tak skrze kulturní blízkost a na základě sdílených univerzalistických hodnot demokracie a lidských práv. Dnešní výměnný program Erasmus je například výsledkem snah o překonání historického nepřátelství, ve kterém se Němci začali hromadně učit francouzsky a Francouzi začali jezdit do Německa. Přátelství a výhody plynoucí z kulturní a ekonomické výměny přehlušily bývalé nacionalistické postoje.

Po roce 1945 jsme tedy měli pocit, že nacionalismus byl do určité míry překonán. Tato druhá fáze končí v Evropě v roce 1991 se začátkem války v Jugoslávii. Končí v momentě, kdy se, pro Evropany celkem šokujícím způsobem, navracejí nacionalistické vášně, nepřátelství, násilí, vojenská agrese a genocida. Jugoslávská válka byla skandál. Dlouho jsme ji nechápali a vysvětlovali jakýmsi nemoderním atavismem spojeným s Balkánem. Později jsme si ale uvědomili, že nacionalismus stojí v základu moderních společností, že národy si vždy budují moderní národní státy. Tento proces byl ale v Jugoslávii přerušen čtyřiceti lety autoritářského socialismu a neúspěšného pokusu o vícenárodnostní stát. Dobíhal tam prostě určitý proces, který zbytek Evropy měl už za sebou, v nešťastných okolnostech devadesátých let se proměnil v násilí a dodnes není v této oblasti ukončen.

Druhým momentem návratu nacionalismu, který ukončuje onu „postnárodní“ periodu i u nás, je rok 2010, respektive 2015 ve střední Evropě. Postsocialistické státy navracejí na scénu jevy, které byly také považovány za překonané: nacionalistickou mobilizaci, xenofobii, rasismus, nativismus. Jde o politiky, soustředěné pouze na daný etnický národ, odmítající univerzalistické hodnoty a evropský projekt.

Přesuňme se tedy k onomu návratu. Jak byste samotný neonacionalismus charakterizovala?

Návrat nacionalismu je především velmi překvapivý. Neděje se totiž jenom v bývalé Jugoslávii, kde nebyl dokončen proces budování třeba srbského, makedonského národního státu nebo Kosova. Tyhle procesy tam ještě pořád běží a pořád tam jsou konflikty, které nebyly vyřešeny. Ve střední a západní Evropě ale konflikty vyřešeny byly. My tady nemáme žádné mezistátní konflikty. EU funguje, shodli jsme se na určitých principech a všichni vyznáváme liberální demokracii a nutnost ekonomické a kulturní výměny. Přesto nás překvapuje, že někdy kolem roku 2010 začínají některé vlády opět operovat s pojmem národ. Žijeme v národech, které jsou víceméně dobře usazeny v národních státech. Nemáme mezi sebou žádné zbytky válečných konfliktů, i mezi Českem a Německem se vyřešily všechny problémy.

Přesto se obnovuje nacionalistická rétorika spojovaná s národněkonzervativním populismem, který opět nadřazuje národ a etnickou identitu nad evropské sjednocování a nad univerzalistické hodnoty. Jde ale o jiný návrat než ten v Jugoslávii. Mluvíme spíše o neonacionalismu nebo národním konzervatismu nebo nacionálním populismu. Nemáme pro to dobrý název, protože se nejedná o nacionalismus devatenáctého století. Není už totiž definován jako etnický. Dnešní nacionalisté jsou národní populisté, jako třeba Viktor Orbán, který velmi dobře spolupracuje se všemi ostatními národy kolem, zejména s Němci, ale i s Izraelem, velmi dobře si rozumí s Robertem Ficem, přičemž právě se Slovenskem by měli klasičtí nacionalisté problém. Už tam tedy není zášť, etnická opozice a vymezování se vůči konkrétnímu jinému národu. Tento nacionalismus přijímá do určité míry to, na čem jsme se v Evropě shodli – tedy demokracii, individuální občanská práva, volný obchod. Národ ale definuje jinými způsoby – kulturně a civilizačně, což je paradoxní, protože jsme všichni součástí evropské civilizace, ale uvnitř té evropské civilizace se dějí určité procesy, se kterými neonacionalisté nesouhlasí.

Jde tu zejména o vnímání ztráty etnické a kulturní homogenity západních zemí v důsledku poválečné pracovní migrace. Migrace se tak stala hlavním tématem, které v roce 2015 dosáhlo i na střední Evropu. Neonacionalisté se chápou odporu a opozice vůči islámu, vůči migraci, vůči multikulturalismu a vůbec vůči pociťované ztrátě etnické homogenity jako té hlavní hrozbě pro národ. Takže ta nová hrozba pro národ není německá výbojnost nebo slovenské menšiny v Maďarsku nebo maďarské menšiny na Slovensku, ale abstraktní nepřítel přicházející zvenčí – islám, nebo hrozba ztráty národní homogenity.

Tento nový nacionalismus se snaží uchovat dosavadní stav věcí či spíše nedávno ještě platný národní, etnický a také genderový řád. To znamená uchovat etnickou nadřazenost Maďarů v Maďarsku, Slováků na Slovensku, Poláků v Polsku, jednak vůči etnickým menšinám, jednak vůči nějaké představě globalizované elity. A to přesto, že žádná akutní hrozba ztráty této homogenity nebo nadvlády nehrozí. Jedním z argumentů je, že EU, a hlavně západní Evropa, se vydává „nenárodním směrem“ a oni tomu chtějí zabránit. Vidíme něco podobného v západní Evropě, tam už se nejedná o homogenitu, ale spíš o jakousi kontrolu a nadřazenost určitého etnického národa, například francouzské myšlenky republikanismu nebo aktuálně v Holandsku boj o nadřazenost holandského způsobu života, holandské kultury nad předpokládaným ohrožením velkou kulturní diverzitou. Noví nacionalisté definují svého nepřítele jinak než ti staří: jako etnickou diverzitu a jako konec nadvlády a nadřazenosti určité národní myšlenky, spojené s nadřazeností etnickou a genderovou. Jde ale o hrozbu zdramatizovanou. Ve skutečnosti nehrozí rozpad národa, nýbrž ztráta nadřazenosti, zvláštního privilegia, jednoznačnosti. Čili uznání a efektivní zrovnoprávnění etnických menšin (Romů, neevropských přistěhovalců) či genderových menšin (vedle LBGTQ+ i žen, ač menšinou nejsou) ohrožuje představu o tradiční nadřazenosti etnické a národní a také o „tradičně“ patriarchální či androcentrické společnosti.

S tím se pojí otázka, proč je toto hnutí tak úspěšné? Proč rezonuje?

Můžeme to interpretovat jako nějakou formu symbolické nebo zástupné reakce vůči celé řadě jiných procesů, například globalizačních, které mění naši společnost. Vydělují se více globalizovaná centra od méně nebo jinak globalizovaných periferií a vzdalují se vzorce konzumace, vzdělání a životních strategií a stylů lidí v nich žijících.

Ve všech zemích v Evropě procházíme podobnými strukturálními procesy a z nich vyplývajícími krizemi. Jedním příkladem byly protesty tzv. žlutých vest ve Francii z roku 2018. Centra jsou produktivnější, koncentrují většinu nebo velkou část bohatství a také pracovní a sociální příležitost, zatímco periferie ztrácejí na produktivitě, přicházejí o pracovní příležitosti a často i infrastrukturu. Státní služby, jako zdravotnictví, školy, doprava, pošta, nejsou dostupné, protože je stále obtížnější je financovat. Znamenalo by to velké přerozdělování nebo jiný přístup k sociální integraci. K tomu ale nedochází.

V silně centralizovaných zemích, jako je třeba Maďarsko, Slovensko, ale do určité míry i Česko, je mnohem těžší udržovat společnost sociálně soudržnou a integrovanou. Vyžaduje to jiný způsob myšlení, jinou roli státu. Jenže stát tuto novou roli nepřijímá a spíše ztrácí to, co bylo běžné v režimu, kdy stát byl ještě do velké míry infrastrukturně integrován. Nový nacionalismus lze potom interpretovat jako symbolický výraz nespokojenosti vyplývající z těchto procesů. Jinak řečeno vysvětluje kritické vztahy mezi „periferiemi“ a centry a rámuje je jako vztah mezi běžnými lidmi a elitou.

Existuje ještě jiná interpretace?

Ano, existuje. Příběh vyprávěný nacionalisty má také svou přesvědčivost, je příběhem rychlé kulturní změny. Ve střední Evropě jsme se po konci komunismu integrovali do evropských institucí a do evropského právního, sociálního a kulturního okruhu. Tento proces jsme prožili velmi zrychleně. Státní služby se musely do značné míry reformovat a otevřít lidskoprávní perspektivě. Stát musel začít jednat s občany s mnohem větším respektem. Muselo se přestat s diskriminací, začít spolupracovat s občanským sektorem a přizpůsobit celou řadu sociálních služeb různým potřebám občanů, například co se týká institucionální péče. Objevil se silný tlak na uznání práv menšin, u nás třeba romských, a na odlišné nastavení institucí vůči nim. Stát se stává aktérem sociálních změn, například skrze programy sociální integrace. Tento proces je podle mě velmi pozitivní.

Na druhou stranu tento vývoj vyvolal také reakci, která změny ve vztazích občan a stát v poslední době čím dál systematičtěji odmítá. Vstup do EU byl spojen s antidiskriminačním zákonem. Dnes se zase bavíme o změně definice znásilnění, budeme se bavit o regulaci zbraní, ale také o úplně nových typech uznání, například transosob. Stále přicházejí nová témata, která výrazným způsobem mění svět, v němž žijeme. V prostoru občanské společnosti v posledních letech přibývají konzervativní kruhy se svou protichůdnou agendou. Donedávna to bylo tak, že občanská společnost byla hlavně lidskoprávní, ekologická, progresivní. Dnes máme mnohem více organizovaných skupin, které sociální a kulturní změny odmítají.

Změnila se tedy i veřejná debata, zejména o sociální změně spojené se zákony, kolem kterých se vedou ostré kulturní války. V ČR méně, na Slovensku, v Polsku, Maďarsku mnohem výrazněji. Dříve bylo těžké prosadit sociální změny zejména kvůli setrvačnosti a zvyku. Dnes do legislativního procesu a sociálního vyjednávání přichází úplně nečekaná energie konzervativní občanské společnosti, která aktivně vytváří národněkonzervativní protinávrhy, čímž se naše veřejná debata stala mnohem konfliktnější a polarizovanější. Dochází také ke spojenectví mezi různými disentními hlasy, třeba katolických organizací, protisystémových skupin, antimoderních a národních konzervativců a radikální pravice, které se těchto témat ujaly, začaly skrze ně mobilizovat a využívat je právě proto, aby změnily politickou dynamiku a chopily se moci. Toto proběhlo v Polsku a Maďarsku už před lety, teď se to děje na Slovensku.

Můžeme to tedy vnímat tak, že se první a druhá vámi naznačená interpretace doplňují? Dochází k ekonomickému propadu části obyvatelstva z periferií a zároveň k rychlé sociální a kulturní změně, která je posléze přisouzena elitám?

Národněkonzervativní síly tyto široké strukturální změny politickým způsobem rámují, tedy podávají určité kulturní vysvětlení a připisují zodpovědnost elitám. Jejich příběh operuje s představou, že běžní lidé, tedy „normální člověk“, je konzervativní, nemá rád změny. Podle mě to není tak jisté. Historicky bylo dělnictvo v mnoha oblastech progresivní, v jiných méně. Dnes je to různé. Co se týče třeba genderové citlivosti, nejsem si vůbec jistá, zda platí, že mladí lidé, čerpající z populární kultury nebo z dosažitelnosti nových vzorů v umění, nejsou i mimo centrum schopni dojít k podobně různorodým představám o svých potřebách jako lidé z centra. Co se týče třeba práv žen nebo vztahů k menšinám, opět si nejsem jistá, zda musíme stavět proti sobě elitu a lid. A to právě dělají národní konzervativci.

Nicméně na rovině ekonomické můžeme souhlasit s konzervativní kritikou v tom smyslu, že potřebujeme mnohem silnější politické jednání v infrastrukturní a sociální oblasti. Můžeme spolu s konzervativci vyčítat našemu politickému mainstreamu, který se vidí jako liberální a demokratický, jakousi formu liberální slepoty až arogance právě ve vztahu k lidem, kteří neprožívají socioekonomické proměny s takovou lehkostí jako oni v centrech. Národněkonzervativní kritika má reálný podklad, a to je například přehnaný individualismus, meritokratické představy úspěchu a slepota vůči nefunkčnostem trhu, například ve věcech exekucí, bydlení, dostupnosti lékařské péče a školství atd. Právě ona ideová a kulturní složka této liberální slepoty – arogance meritokratického individualismu – je v mém čtení nepřímo kritizována skrze kulturní války.

Celou řadu těch výše popisovaných, v zásadě pozitivních, moderních nebo progresivních posunů stavíme na předpokladu, že jsme víceméně autonomní a soběstačná individua. Jenže celá řada nejenom sociálních vztahů, sociálních práv nebo sociálních potřeb vyžaduje určitou formu kolektivního zachycení. Těžko se můžeme bavit o individuálním úspěchu skrze vzdělání, když se nám nepodaří vytvořit kvalitní školství i v místech, kde už dávno není dostupné. Těžko se budeme bavit o ekonomické mobilitě a klimatické zodpovědnosti jednotlivců, když nevytvoříme kolektivní a netržní odpověď na krizi bydlení v místech, kde je práce.

Stát by měl být aktivní v doprovázení sociální změny nejen na legislativní úrovni, v otázkách práv a svobod, ale i na úrovni efektivnější státní správy. Ovšem některá témata jsou téměř tabu, jako například progresivní zdanění či právě regulace nefunkčních trhů. Problém tedy vidím v přílišné individualizaci, v oslabování sociálních a pracovních práv, v nezájmu o kolektivní formy odpovědí na sociální problémy. Strukturální rozdíly, které se zvyšují mezi centrem a periferií nebo mezi těmi výdělečnými a méně výdělečnými segmenty společnosti, skutečně existují.

Národní konzervatismus bych ovšem kritizovala taky, a to hlavně za to, že odpovídá na tyhle změny jen symbolicky. Vytváří prostor pro zástupné formy vyjádření problémů, požadavků a potřeb určitých částí společnosti, které jinak těžko dostávají hlas. Dává jim nějakou formu uznání, ale zároveň nepřináší žádné řešení. Národněkonzervativní odpovědi spočívají v zachování stavu či v obnovení idealizované minulosti. Podobně jako odpovědi popírající univerzalismus, který odmítá respekt k jiným a vzájemné uznání, vede národní konzervatismus spíše k dalším konfliktům a polarizaci. Neřeší ty strukturální problémy a negativní jevy, jež přináší globalizace, individualismus a meritokracie.

Takže jmenovaným problémům se vlastně nevěnuje vůbec nikdo. Národní konzervativci sice nabízejí uznání, ale ne reálné změny a liberální elity nenabízejí ani to uznání. Elity spíše zdůrazňují, že jejich úspěch je jen jejich zásluhou, čímž pouze dále zakrývají svá socioekonomická privilegia.

Řekla bych, že se bavíme o procesech. Soustředit se na elity je z mého pohledu nefunkční. Jde spíš o jakousi personalizaci politického nepřátelství. Důležitější je bavit se o celkovém přístupu, o absentující odvaze k reformám, které jsou možné. Před ekonomickou otázkou a otázkou sociální rovnosti však většinou elity, a nejen ty liberální, nýbrž i národněkonzervativní, zkrátka uhýbají. Jsou ovšem výjimky. Dlouho se mělo za to, že zvyšovat sociální podporu je nemožné, pak přišla konzervativní vláda v Polsku a ta celý ten mýtus zbořila. Ukázalo se, že to jde, že to není tak, že nejsou peníze na sociální podporu. Ukázalo se, že je to udržitelné. Jsme svědky sdílené představy o politické nemožnosti, strnulosti politiky, která se před zásadními problémy schovává. Jedním z nich je progresivní daň, tedy politika funkčního přerozdělování vůči lidem, regionům, segmentům, které by si zasloužily větší integraci. Je téměř nemožné dosáhnout reforem například v otázce změn klimatu. Naše politická elita je pořád ustrnutá v jakýchsi jednoduchých formulích, není schopná účinně reagovat a jednat vůči výzvám budoucnosti. Většina debat se dneska odehrává na symbolické úrovni týkající se jednoduchých a silně mobilizujících kulturních témat. Nejvíce nás aktuálně zajímá a polarizuje „gender“ a zbraně, a přitom by to měl být rozpočet a daně, zdravotnictví a školství, legislativní rámec zelené tranzice atd. Tyhle kulturní války rozehrávají zejména národněkonzervativní populisté, ale i středoví „demokraté“ ve vládě, kterým tato politická clona zjevně vyhovuje.

Jakou roli vlastně v návratu nacionalismu hraje náboženství, myslím hlavně katolicismus?

Nový nacionalismus je překvapivý právě svým důrazem na civilizační, symbolickou a kulturní rovinu. Zvláštní vlastností je tu potom obnovená role náboženství, jež jsme, stejně jako nacionalismus, chápali jako uzavřené politické téma a součást už jen soukromého života. Církve po první světové válce a po šedesátých letech ztratily politickou, respektive sociální relevanci, protože se náboženství takzvaně postupně privatizovalo. Teď se ale vrací jako politický aktér a jako symbol. Neonacionalisté jako Orbán a Fico, a s trošku větším přesvědčením národní konzervativci v Polsku, používají náboženství jako zdroj národních symbolů a civilizační identity, kterým dnes definují národ. Konkrétněji – ten správný národ. Hlášení se k určitým symbolům a normám definuje, kdo je ten správný Maďar nebo Polák nebo Slovák. Hledají v náboženské historii zdroje hodnot a tyto hodnoty jsou v zásadě spíše skupinovými markery. Otevřeně teplý Polák nebo Maďar nebo otevřeně slovenská feministka evidentně nejsou ti správní členové národa.

Jde tedy o symboly, kterými se někdo zařazuje do národa, spíše než o hodnoty etické. Tento rozpor jsme viděli během takzvané uprchlické krize v letech 2015 a 2016, kdy se u nás celá řada politiků začala definovat jako tradiční křesťané, kteří odmítají žít v jednom prostoru s jiným náboženstvím, zejména s muslimy. V téže době papež František vyzýval, aby každá farnost přijala nějakou uprchlickou rodinu. Na rozdíl od západních katolických církví, které byly uprchlíkům otevřené – například ve Vídni se opravdu kostely fyzicky otevíraly běžencům –, vedení katolické církve u nás proti islámu a migraci otevřeně brojilo a papežovu výzvu k solidaritě odmítlo. Ve středoevropském prostoru se tedy nevrací náboženství jako etický systém jednání a hodnot, ale jako symbolický nástroj. Část církví a zejména katoličtí konzervativní aktivisté se podílejí na budování národněkonzervativního pólu. I v Česku tato část získala vzhledem k sekularizované povaze české společnosti překvapivě velkou roli ve veřejné debatě. Je to spojeno zejména se zákonem o restituci, který církve odloučily od státu a udělaly z církví ekonomického, a tím i politického aktéra. Církev, která byla v Česku dlouho marginalizována, našla pod vedením Dominika Duky právě na té národní rovině svoji novou roli.

Máme tady paradoxní situaci. Nový nacionalismus je spojen s národem a návratem náboženských aktérů, ale definuje národ a náboženství nově. Nejde už o etnický národ v kontrastu s jiným etnickým národem, nýbrž o vnitřní kulturní rozrůznění dobrých, obyčejných, konzervativních, patriarchálních Čechů a špatných, odrozených, kosmopolitních liberálů. Dále nejde o náboženství ve smyslu víry, solidarity se slabými a odporu proti mocným, ale spíš o náboženství ve smyslu zdroje symbolů, kterými se definuje to národní. Vezměte si například katolické rámování genderu. Pojem genderu vyjadřuje sociálněvědní náhled na společnost a na sociálně formované hierarchie, který mimo jiné umožňuje popsat strukturální nerovnosti skrze sociální role a slouží k formulaci politik pro větší rovnost mezi muži i ženami. Tato perspektiva byla právě katolickými aktéry ve spolupráci s národními konzervativci redefinována jako symbol velké kulturní změny: podle nich jakási „genderová ideologie“ ničí rodiny, soudržnost a společnost. Chápu to jako zkratku, jako velmi obecný výraz kritiky moderní doby: „genderová ideologie“ je slaměný panák, kterému je připsána zodpovědnost za nejrůznější důsledky dlouhodobého procesu modernizace (sekularizace, kontracepce, sexuální revoluce, rozvody, práva žen, individualismus atd.) a který slouží jako kladivo na politické oponenty. S připisováním viny za sociální procesy přináší konzervativní nacionalismus novou konfliktnost, ve které se zkratka „genderová ideologie“ používá jako jakýsi válečný pokřik. S ním se teď ohánějí všichni, kdo nastoupili do tohoto vlaku. V Česku je tento nový nacionalismus či národněkonzervativní populismus méně silný. Vidíme ale, že se k němu začíná uchylovat celá řada politických stran, v současnosti třeba ODS a ANO. Přicházejí s ním nejenom radikální nebo extremističtí politici, jako třeba Tomio Okamura, ale i církev nebo celá řada intelektuálů.

Našla byste příklad této dynamiky z kulturní oblasti?

Brněnské uvedení divadelního představení chorvatského režiséra Olivera Frljiće. Představení Naše násilí a vaše násilí z roku 2018 se zabývalo stylizací střední Evropy jako tradičně křesťanské, která se projevovala silně rasisticky vůči přicházejícím migrantům, kteří byli z velké části muslimové. Frljić v provokativním představení znázornil Ježíše jako násilníka. V mém čtení je to reflexe toho, co se stalo v posledním desetiletí s katolickými symboly. Ty se staly symboly agresivity vůči menšinám. Umění běžně kriticky komentuje současnost, aniž by vyvolalo větší reakci. V tomto případě se ale katolická církev cítila vyprovokována a tehdejší arcibiskup Dominik Duka CED (zastřešujícího provozovatele Divadla Husa na provázku) žaloval za blasfemii. Formuloval to moderním způsobem – totiž že inscenace měla zranit jeho křesťanské city a svobodu náboženství. Formuloval to po vzoru různých podobných soudních sporů, které probíhají v evropském prostoru a týkají se umělecké tvorby. Chtěl zřejmě medializovat kontroverzi kolem inscenace jako útok na národní kulturu a privilegovanou pozici církve v Česku. Policie jeho žalobu, jakož i asi tucet dalších, odložila. Byl to zajímavý případ ochoty neonacionalistických aktérů vstupovat do společenských pří, vést kulturní války a tím zviditelňovat svou pozici.

Jak z toho ven? Nereagovat? Přicházet s jinými tématy?

Myslím, že je třeba vždycky uznat, že i v těch vyhrocených, polarizujících sporech je vyjadřována nějaká reálná potřeba. Nemyslím, že bychom se měli paušálně stavět proti a nerozvíjet ten kulturní spor. Spíš hledat odpověď na otázku, proč se to děje. Proč se tematizuje zrovna národ? Proč se tematizuje společenská homogenita? My samozřejmě nemůžeme bránit homogenitu, jsme otevřená společnost, žijeme v Evropě, ale zároveň je tu jakýsi pocit znejištění, který se artikuluje kolem určitých kulturních témat a který je potřeba vnímat. Měli bychom tomu dát prostor. A věnovat pozornost těm, za které provokatéři mluví. Byť jsou tyto potřeby zástupně či agresivně artikulované, mnohé mají reálný základ. Není úplně jednoduché rozlišovat, ale když se nám podaří pojmenovat tento základní vztah, tak si myslím, že zároveň sebereme vítr z plachet lidem, kteří tento pocit a neschopnost se jinak vyjádřit zneužívají. Zároveň budeme čelit konfliktům a potřebám, které jsou reálné. Nemůžeme je nechávat jen těm, kteří je politicky zneužívají. Nejsme ani v situaci, že bychom vůbec netušili, odkud se tyhle potřeby berou. Nastřádali jsme celou řadu poznatků a nyní je nutné na nich stavět, ideálně na všech politických úrovních, ve veřejném diskurzu a třeba i v umění.

Zora Hesová (*1974) je politoložka působící na FF UK. Přednáší politickou teorii a filozofii v Ústavu politologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Zabývá se evropským islámem a náboženstvím v politice. V posledních letech se věnuje zejména kulturním válkám ve střední Evropě. Vede projekt OLIPOL, který se snaží nacházet odpovědi na polarizující kontroverze současnosti.