Musíme aktivně přispívat k proměně světa

Arawana Hayashi působí již 20 let v Presencing Institutu v USA, kde vytvořila metodu Social Presencing Theater (SPT), která umožňuje tělesné procítění stavu jednotlivců i různých společenských systémů. Na sklonku roku 2022 jsme spolu vedli online rozhovor, který se věnuje kontextům této metody. Její základní cvičení vyšla v CEDITu 10: Nerůst a jsou zdarma dostupná v angličtině.

Mám pocit, že v Social Presencing Theater (SPT) je velmi důležitým tématem změna. O jaký druh změny SPT usiluje? Chápu správně, že vaše praxe je silně optimistická?

Arawana: To by se dalo říct. SPT je založeno na pocitu, že existuje určitý pozitivní aspekt lidského bytí. Že jednotlivci i skupiny, rodiny i týmy, organizace i komunity sdílejí společný lidský základ, který spočívá v dobru, inteligenci a rozumnosti. Že prostě každému záleží na něčem dobrém a že lidé sdílejí určitý druh starosti a péče o tento svět i odvahu být přítomni tady a teď, bolestným a náročným okolnostem navzdory.

Je to názor, který může, ale nemusí být pravdivý. Základem naší práce však je právě to, že pevně zakoušíme toto dobro v lidech. Nemám teď na mysli morálku, ale prostě základní lidskost. A zakoušíme také, že lidskost přebývá i v našich „sociálních tělech“, ve skupinách a organizacích. V SPT však neignorujeme chaos a utrpení, traumata a konflikty v dnešním světě. V životě lidí je mnoho stresu na všech různých úrovních – máme problém s klimatem, existují socioekonomické a politické nerovnosti a konflikty, a stejně tak dnes na naší planetě trpí i duchovnost nebo duševní zdraví lidí, jak chcete. Doufáme, že naše práce může přispět k tomu, aby se vzdor všem současným potížím na planetě dostala do života lidí pozitivní energie a určitý druh síly a soucitu.

Mohla byste přiblížit myšlení, které je za touto pozitivitou?

Arawana: Ona vlastně původně pochází z mé vlastní divadelní praxe, i když ji nyní aplikuji hlavně právě v Presencing Institutu. Naše práce se zabývá otázkou, jak my, kteří chceme být ve svém životě prospěšní, můžeme hostit a doprovázet skupiny lidí na cestě od větší uzavřenosti a uvězněnosti v jejich mentálním kontextu k přístupům otevřených myslí a otevřených srdcí. Konkrétně svou prací do tohoto kontextu vnášíme ztělesněnou přítomnost.

Myslet jasně je velmi důležité. Jenže velká část našeho myšlení je silně podmíněna naší minulostí, naším vzděláním, místem, kde se nacházíme, našimi systémy přesvědčení a našimi zvyky. Ty nám někdy brání jasně vidět to, co se děje právě teď, protože svou zkušenost s přítomností stále filtrujeme skrze vlastní pojmový rámec. Součástí naší práce je tedy pozvání lidí, aby si toho všímali.

Jako lidé máme různé myšlenky a ty nám samozřejmě mohou být užitečné, ale máme také svou tělesnou zkušenost – to, co vidíme, co slyšíme a co cítíme. A to jsou docela důvěryhodné a silné informace. V naší práci se tedy snažíme rozlišovat mezi zvykem, navyklým způsobem myšlení a vnímání všeho, a mezi prostým pocitem přítomnosti, který v sobě zahrnuje i cítění těla. Být celou lidskou bytostí znamená integrovat mysl a tělo. A když jsou tyto dvě složky oddělené nebo, jak v Presencing Institutu říkáme, „nesynchronizované“, znamená to, že přemýšlíme o něčem a to něco je tímto přemýšlením odděleno od našeho ztělesněného jednání.

Můžeme se například procházet venku. Ale ve skutečnosti nevnímáme roční období, stromy nebo své okolí, protože přemýšlíme o tom, co se stalo včera, nebo si děláme starosti o zítřek či něco podobného. Jsme tak odtrženi od svého kontextu a v našem vlastním světě.

Proto první, k čemu v SPT směřujeme, je to, čemu říkáme ztělesněná přítomnost. Máme několik praktik pro nacítění, že mé tělo může mít nějakou vlastní inteligenci. V angličtině tomu říkáme „gut feeling“. Často začínáme tím, že lidi prostě požádáme, aby se trochu oprostili od svých myšlenek, aby mohli být více přítomní a více ztělesnění. To vnímání vlastního těla ještě nemusí vzbuzovat nějaké konkrétní emoce. Jde spíše o zaměření se na pocitový tělesný vjem a o to, abychom mu trochu víc důvěřovali. A tato důvěra se pak rozšíří na uvědomění toho, čemu říkáme sociální tělo.

Slovo „presencing“ v názvu naší metody Social Presencing Theater znamená jednak „být přítomen“ („presence“) a jednak „používat smyslové vjemy“ („sencing“). Slovo „social“ pak naznačuje, že jde o metodu práce ve skupinách, s týmy, s organizacemi. V SPT se považujeme za těla společenská, protože nežijeme izolovaně. Žijeme v kulturách, ve skupinách a ve společnostech, takže skrze SPT začínáme cítit a oceňovat, jak moc jsme s ostatními lidmi propojeni. Slovo „theater“ pak neodkazuje k modernímu divadlu, ale k řeckému slovu théatron, které znamená místo, kde lze něco vidět. V SPT se totiž snažíme, aby lidské systémy viděly i vnímaly samy sebe a to, že všichni spoluvytváříme společnost, ve které žijeme.

Takže když mluvíte o pozitivní změně a o jejím cítění, tak se jedná spíše o pocit otevřenosti vůči změně než o konkrétní změnu, která má nastat?

Arawana: Věci se stále mění. Stále trochu stárneme a naše systémy se rozpadají. Na celé planetě. Všude. A je přirozené, že z toho máme určitý strach a úzkost a že se někteří lidé chtějí držet svých jistot. Ale pokud si tohle uvědomíme a dokážeme přitom zůstat stále trochu usazení a propojení sami se sebou, pak se může projevit naše přirozená moudrost a přirozená odvaha. Jistěže mnozí z nás cítí, že jako lidstvo nejdeme ve spoustě oblastí tím správným směrem. My však při práci s SPT potkáváme také hodně lidí, kteří na planetě dělají výrazně pozitivní práci. Někdy se jedná o malé věci, třeba v rámci jedné školní třídy, jedné nemocnice nebo jedné čtvrti. Ale pokud spolu budeme komunikovat a propojovat naše projekty, můžeme se vzájemně posilovat.

Bohužel média, alespoň tedy ve Spojených státech, jsou nastavena negativně. Všude se píše o tom, co se zhoršuje, jak se dějí špatné věci a jak jsou lidé násilní. A přitom se na světě děje tolik dobrého. Lidé se opravdu chtějí pozitivně propojovat a spoluvytvářet lepší budoucnost. Ale nikdo se o tom nedočte v novinách ani to nevidí na sociálních sítích. Pouze tam přibývá množství znepokojivých věcí, které v nás jen vyvolávají větší strach a pochybnosti o dobrotě lidstva.

Ve své knize Social Presencing Theater: The Art of Making a True Move popisujete kořeny této metody. Mohla byste je trochu poodhalit? Jak jde dohromady sociální změna, taneční improvizace a meditace, ze kterých SPT vychází?

Arawana: Když jsem byla mladá, probíhaly ve Spojených státech velké politické boje ohledně rasové spravedlnosti a války ve Vietnamu. Jsem tak trochu produktem oné generace 60. let. Jako dítě jsem se učila tanci a zůstala jsem u něj po většinu života. V sedmdesátých letech jsem pak začala s meditační praxí, což mi velmi pomohlo, protože to byla bouřlivá doba s násilím v ulicích. Pomohlo mně to najít nějaký způsob, jak při všem tom chaosu zůstat v klidu.

Spojení meditace a tance, kterému v Presencing Institutu říkáme kontemplativní praxe, přináší více prostoru a jakéhosi klidu do každodenního života. Meditace také ovlivnila způsob, jakým jsem dělala tanec. Velmi mě zajímalo, jak obyčejní lidé, kteří nejsou trénovaní v performanci nebo v tanci, mohou společně vytvořit něco, co je dostatečně pohybově kvalitní, aby z toho mohlo vzniknout představení. Představovala jsem si obyčejné lidi dělající obyčejné věci, ale věnující jeden druhému pozornost takovým způsobem, že z toho září krása společné tvorby. Takže jsem mnoho let pracovala na školách a dělala komunitní projekty. Později jsem se více zaměřila na tvorbu pro divadlo a na kontemplativní či uvědomovací praktiky a kreativitu. A právě kreativita mi přijde zajímavá. Kreativita nespočívá v tom, jak je člověk chytrý, atraktivní nebo zábavný, ale souvisí s jeho přítomností tady a teď a s tím, jak je pozorný k tomu, aby všichni ve skupině mohli zářit. Otázka ohledně kreativity tedy zní: Co byste udělali pro to, aby v kolektivu jasně vynikla krása každého člověka a jeho jedinečnost?

A je to asi 20 let, co jsem se setkala s Otto Scharmerem, který je myšlenkovým vůdcem a zakládajícím předsedou Presencing Institutu a který formuloval teorii změny nazvanou Theory U. Velmi se zajímá o uměleckou praxi a o to, jak by to, co nazývá „sociální umění“, mohlo propojit přemýšlející mysl a jednající tělo na úrovni srdce.

Jde o spojení na úrovni pocitů?

Arawana: Spíše na úrovni cítění. Inu, já vás vůbec neznám, ale mohu cítit, kým jako člověk jste, a mohu cítit vaši touhu pozitivně ve světě působit. U všeho na planetě můžeme pociťovat, že z určitých rozhodnutí můžeme mít všichni prospěch a že některá jiná rozhodnutí budou sobecká, protože nezahrnou ostatní lidi a jiné bytosti.

Myslím, že se v praxi SPT vracím kruhem ke své rané práci v hnutích za lidská práva a protiválečných hnutích. Jsem sice už poměrně starší, ale stále se chci angažovat v oblastech, které jsou velmi obtížné. Kombinace umění, meditace a snah o společenské změny nikdy nezmizela z mé pozornosti. Ta trocha kontemplativní praxe, i když je to procházka v přírodě nebo něco podobně obyčejného, přináší větší klid a prostě základní ocenění života. Určitě existuje množství nejrůznějších způsobů, jak se tvůrčí proces může vztahovat ke společenské změně. SPT je prostě ten náš, a můj obzvlášť.

Účastnila jste se lidskoprávních a protiválečných hnutí 60. a 70. let. Mohla byste je porovnat se současnými společenskými hnutími?

Arawana: V 60. letech jsem se soustředila především na hnutí v USA, protože jsem tam žila a vyrůstala a neměla jsem příliš velký přehled o širším globálním kontextu. Dnes se moje práce s Presencing Institutem zaměřuje na Evropu a Latinskou Ameriku, dokonce i na Asii. Takže se pohybuji v úplně jiném kontextu, i když cítím, že bych chtěla cestovat o něco méně a do USA se poslední dobou hodně vracím. Většina z posledních 20 let však nebyla zaměřena na USA.

Dnes s jistotou vím, že v 60. a 70. letech existovala v hnutích vysoká míra naděje. Hnutí za občanská práva měla a chtěla přinést obrovské změny. A samozřejmě je v jistém smyslu přinesla. Avšak stále je míra rasismu a násilí vůči černochům ve Spojených státech strašná. Dnes se cítím méně naivní, pokud jde o přesvědčení, že samotný aktivismus společenské problémy změní. Více si uvědomuji složitost našich problémů, ať už se týkají válek, klimatu nebo nerovností. A vnímám i skrytý aspekt moci a peněz, který je dobře vidět třeba na popírání změny klimatu.

Jak si tedy udržujete víru v pozitivní společenskou změnu?

Arawana: Čím více člověk ví, tím více musí spojovat složitost jednotlivých problémů a výzvy, které přinášejí. A bolest a smutek a žal a hněv. Mnoho z toho je třeba neustále uzemňovat a integrovat do každodenního života, abychom stále jen před něčím neutíkali a neschovávali se. Na útěk i na schovávání jsme příliš privilegovaní. Musíme aktivně přispívat k proměně světa.

Ale rozhodnutí, která učiníme, nemohou být jen v hlavách. Nemůžeme „napravovat něčí mentalitu“, to nebude fungovat. Je třeba plně být v těle a plně cítit, jaké to je. A trochu se otevřít skutečnosti, že v bytí v těle dlí obrovský smutek a obrovská starost podobná zármutku, ale že v něm také spočívá naše skutečná síla. Bytí v těle nemusí nutně přejít do deprese, úzkosti či zoufalství, učí schopnosti žít v nepříjemných okolnostech. A na tom není nic špatného. Je to způsob, jak můžeme cítit lidskost druhých. V tom je právě ta síla. Snažit se být neustále v pohodě a nebýt schopen cítit ani žít v nepohodlí z pociťování druhých, to prostě není zralé.

Jací lidé, skupiny a organizace používají Social Presencing Theater? A k čemu ho využívají?

Arawana: Setkáváme se s lidmi v organizacích i mimo ně, většinou facilitují, poskytují konzultace, koučují či se nějakým způsobem zabývají vzděláváním. Mnoho z nich říká, že SPT zlepšuje kvalitu jejich naslouchání. Že díky němu naslouchají celým svým tělem, vyrovnaněji a přítomněji.

Myslím, že v jakékoliv pozici a roli je docela přínosné mít schopnost prostě naslouchat bez množství soudů a názorů, zpomalit konverzaci a cítit, že spolu nebojujeme, ale že jsme tu proto, abychom řešili společné problémy, a že můžeme tento přirozený vývoj směřující k řešení nechat proběhnout.

V Presencing Institutu máme třeba bezplatný kurz „Vedení z rodící se budoucnosti“. Pracuje s pocitem, že existuje možnost budoucnosti, která je lepší než ta, kterou máme nyní. Potřebujeme se v ní ale uvolnit a skutečně slyšet, že je to možné – že je možné mít harmoničtější, láskyplný, soucitný svět, rodinu, tým nebo cokoli jiného. A potřebujeme se vcítit do toho, jaké podmínky by to umožnily. Takže si myslím, že jedním ze způsobů, jakým je naše práce využívána, je toto povzbuzení, abychom se více usadili v těle a pozorněji naslouchali.

Presencing Institute nyní spolupracuje především s Organizací spojených národů, s mezinárodními týmy, jejichž členové ve svých zemích realizují cíle udržitelného rozvoje. Snažíme se vnášet trochu klidu a tělesné pozornosti. V některých zemích se tělesným praktikám hodně věnují, ale mnohé z nich se jim dost brání, protože do své práce nechtějí vnášet tělo a tělesnost. Stejně tak mnoho kultur nemá povědomí o praxi ticha. Je to vždycky trochu výzva, ale dnes panuje vůči SPT větší otevřenost než před dvaceti lety. Lidé jsou dnes mnohem ochotnější vyzkoušet trochu těch „alternativních technik“ nebo „praktik založených na umění“. Už jen to je dobré znamení. I když možná je to jen znamení, že to, co lidé dělali doposud, nefungovalo, takže jsou otevřenější vyzkoušet něco jiného.

Sama jsem pracovala ve školách, zejména s dospívajícími. Mladí lidé se mohou cítit velmi izolovaně. Mohou mít pocit, že jsou jediní, kdo má nějaký problém. Nebo mohou mít dojem, že je nikdo nevnímá a neposlouchá. V SPT pracujeme v malých týmech, které vytvářejí sousoší ztělesněných pocitů, takže tito lidé mohou okamžitě pocítit, že fungují ve větších systémech a že v nich existuje podpora, že mají jeden druhého. S teenagery třeba vytváříme polaroidové pohlednice soch toho, kde cítí, že jsou v životě zaseklí. Takový snímek pak může podnítit rozhovor nebo spojení s druhými. Takový impuls může být v životě mladého člověka velmi důležitý, protože se mohou ve svých pocitech cítit dost izolovaní od rodičů a od spolužáků.

Mám kolegu Manishe Shrivastavu, který pracuje v Indii jako konzultant přípravy různých vzdělávacích programů, jako je genderově podmíněné násilí nebo právní systém. SPT používá, protože mu pomáhá vyrovnávat komunikaci mezi lidmi s vyšším vzděláním a jazykovými znalostmi a těmi, kteří tolik znalostí nemají. Právě SPT mu umožňuje pracovat s velmi různorodou skupinou, protože se v něm moc nemluví a neintelektualizuje. Probíhá to spíše na úrovni „z očí do očí“. Společenská hierarchie v něm nehraje tak velkou roli. Existují taky různě specializovaní lidé, kteří SPT využívají v oblasti práce s traumatem nebo ho spojují například s divadlem utlačovaných.

Jak se díváte na roli umění v dnešní době? Považujete sebe samu za umělkyni nebo svou praxi za umění?

Arawana: V umění jsem se zaměřovala především na tanec. SPT sice už tancem asi nejde nazývat, ale stejně považuji sebe a nás všechny, kteří ho vytváříme, za umělce. Ne proto, že bychom byli nějak speciálně nadáni oproti zbytku společnosti, ale proto, že si užíváme tu společnou tvorbu. Vždyť médiem divadla i tance jsou lidé. V Presencing Institutu pořádáme třeba sociální umělecké rezidence, kde se ke společné tvorbě sejdou lidé s různým sociálním zázemím. Několik jsme jich uskutečnili v komunitách v Mexiku a s mladými Mayi na poloostrově Yucatán. Při tomto druhu práce cítím, jako bych se opět vrátila do světa performance. Ne ve smyslu profesionálního umění, ale ve smyslu komunitní práce, kdy jde o to pozvednout určitou komunitu, dát jí hlas a společně pociťovat vděčnost za to, co jsme spolu vytvořili.

V Presencing Institutu nám záleží na srdečnosti, kterou umění může vnést do práce na společenské změně. A taky nám záleží na určitém specifickém pojetí estetiky. Anestetikum je to, co vám dají u zubaře, abyste necítili zákrok. Anestetikum je znecitlivění. Slovo estetický pro nás tedy naopak znamená pocit. Nemusí vždy nutně znamenat krásu, ale jen to, že něco cítíte. Rozciťuje vás. A naše práce je často o jakémsi pozvání estetiky do našeho každodenního života i do našeho života pracovního. Není to něco zvláštního či speciálního ani něco, co děláme jako koníček. Vlastně vnášíme do každodenního života to, co je ve středu umění. Je to umění v každodenním životě.

Arawana Hayashi (*1944) je tanečnice a choreografka znalá jak východních (bugaku), tak západních forem tance (klasický balet). Je také acharya (seniorní učitelka meditace) v Shambhala Meditation Center v Bostonu. Od 70. let 20. století se zabývá rozvojem nonverbálních kolaborativních metod improvizace a vnímáním skupinové i osobní přítomnosti. Je zakládající členkou Presencing Institute a na základě spolupráce s Otto Scharmerem, profesorem na MIT a autorem Teorie U (Presencing), vytvořila Social Presencing Theater (SPT), performativní metodu pro ztělesňování vynořujících se změn společenských systémů. Je také autorkou knihy Social Presencing Theater: The Art of Making a True Move (2021)