Motorem vzdělávání je pouhá zvědavost
Rozhovor s rakouským filozofem Konradem Paulem Liessmannem o dvou principech vzdělávání, moralizaci umění a chvále hranic.
Vzdělání, vzdělávání a vědění patří mezi hlavní témata kritických, často provokativně vyhraněných textů rakouského filozofa Konrada Paula Liessmanna. Pravidelně píše do rakouských novin a zúčastňuje se veřejných debat. Snad díky srozumitelnému myšlení a lehkosti, s níž provokuje své posluchače k vlastnímu přemýšlení, na jeho přednášky často docházejí i studenti z mnohých jiných oborů. Do češtiny jsou Liessmannovy texty poměrně hojně překládány. Naposledy u nás vyšla v nakladatelství Academia jeho kniha Hodina duchů: Praxe nevzdělanosti. Polemický spis.
Obvykle pod pojmem vzdělávání chápeme systematické získávání kompetencí k tomu, abychom mohli později vykonávat určitou práci či profesi. Pokud tomu dobře rozumím, vy toto pojetí kritizujete a navrhujete alternativu: vzdělání jako provokace. Mohl byste vysvětlit tento koncept nejen teoreticky, ale ukázat ho i na příkladech?
V německém jazyce je rozdíl mezi pojmy Ausbildung a Bildung, které lze chápat jako dva odlišné principy vzdělávání. Do angličtiny se těžko překládají, protože pro ně neexistují doslovné ekvivalenty. Oba pojmy je pravděpodobně nutné překládat opisem i do češtiny. Rozdíl lze tedy nastínit následujícím způsobem. Ausbildung odpovídá odbornému vzdělání v oblasti, která je důležitá a smysluplná pro jedno specifické povolání. Mohu se tak profesionalizovat v nějakém určitém oboru a získat například kompetence k tomu stát se hercem, právníkem, truhlářem, mechanikem nebo lékařem. To znamená, že odborné vzdělání se týká vždy jen určité oblasti činností a dovedností.
Ale ani truhlář není osmdesát let dvacet čtyři hodin denně truhlářem, je také prostě člověkem. I herec je ve svém životě někdy upřímný a nemusí nic hrát. Z toho vyplývá, že odborné vzdělání je sice velmi důležité, ale zároveň do jisté míry omezené. Není proto možné tvrdit, že profesní kompetence připraví člověka na to, jak má vést svůj život jako takový. To, že získáme odborné vzdělání, nás může připravit sice nejlépe, ale pouze na to, co vyžaduje naše budoucí povolání. Lze určit, jaké dovednosti člověk potřebuje, aby byl například dobrý herec: musí umět srozumitelně mluvit, dobře se hýbat, vcítit se do různých situací. To všechno se člověk může naučit. Učitel mu může pomoct, předvést mu, jak na to. Získávání odborných kompetencí velmi často funguje na principu napodobování. Díváme se na to, jak určitou věc dělá někdo jiný, například učitel, a pak se to snažíme napodobit.
Tvrdím, že vzdělání jako takové, tedy Bildung, není oproti odbornému vzdělání omezeno na jediný aspekt života, ale že zahrnuje celého člověka, jeho dovednosti, emocionalitu i vědění. Vycházím z předpokladu, že lidé nejsou jen bytostmi, které svůj život nějakým způsobem přečkávají nebo odžívají, ale že mu naopak udávají určité nasměrování. Směřují svůj život v rámci své práce, osobního života, politického angažmá, světonázoru i víry.
Tyto dva přístupy ke vzdělání se mohou doplňovat. Ausbildung, odborné vzdělání, však nikdy nemůže plně nahradit Bildung, vzdělání jako takové, a naopak. Tyto dva principy nevnímám jako protiklady, ale jako dvě strany téže mince, jako dvě části, které tvoří celek. V našem moderním světě se však objevují tendence redukovat vzdělávání na pouhé získávání kompetencí a odbornosti, což je nebezpečné. Jako by stačilo, že se mladí lidé naučí jen to, co je užitečné pro zvládnutí jejich budoucího povolání. Nezajímá nás nic jiného než přímá využitelnost.
Můj koncept vzdělání jako provokace spočívá v tvrzení, že „je sice dobře, že jsou lidé odborně vzdělaní“, ale že „to přece není všechno“. Každá lidská činnost samozřejmě vyžaduje určitý typ vzdělání. Když se někdo zabývá divadlem, literaturou, hudbou nebo malířstvím, nestačí mu jen talent, ale potřebuje získat i určité dovednosti. Vzdělání tak odpovídá tomuto neuvěřitelnému kreativnímu lidskému potenciálu. Ten však není omezen pouze na to, co můžeme potřebovat a co se nám může hodit. Vzdělání vnímám jako provokaci, protože je opakem užitku, efektivity a toho, co má ekonomický přínos nebo je jinak zaměřeno primárně na zisk.
Kde lze tyto tendence k úzkému chápání vzdělávání jakožto získávání kompetencí vysledovat?
Můžeme je vidět například na strategiích, jak se sestavují učební plány, a dokládají to i debaty o tom, jak organizovat výuku, aby byla co nejvíce zaměřena na využitelnost v každodenním životě. Ve všech sférách našeho každodenního života se tyto tendence projevují tak, že to, co neodpovídá ekonomickému konceptu, ztrácí význam. Rakousko se rádo identifikuje jako kulturní národ, ale jaké postavení a důležitost zde má kultura ve skutečnosti? Kultura se stala osobní zálibou lidí, kteří si ji mohou nebo chtějí dovolit, ale není vnímána jako opravdový prostředek poznání.
Nebo se podívejme na to, jak nakládáme s časem. Podmínkou vzdělávání je vždy to, že si najdeme dostatek času na seberozvoj a na to, abychom mohli jít v myšlení do hloubky. Dnes se všechno dělá neuvěřitelně rychle, a tím pádem i povrchně. Nebo se zamysleme nad tím, jakou dnes v našem světě hraje roli utváření a rozvoj osobnosti. Kdo by dnes řekl, abychom se ve škole na úkor několika hodin odborného vzdělávání více věnovali seberozvoji?
Pojetí vzdělávání jako nabývání kompetencí se promítá i do všech debat o digitalizaci společnosti. Digitalizaci vidíme jen z hlediska technického ulehčení, efektivity, automatizace, většího výnosu a pohodlnosti, která je snad ze všeho nejdůležitější. Vůbec si nevšímáme toho, že díky digitalizaci získáváme i nové prostory svobody. Digitalizace nás umí zbavit zbytečné práce a umožnit nám věnovat čas jiným věcem, jako například komunikaci, kráse nebo politickému angažmá. K tomu by však bylo zapotřebí klasického vzdělání, nejen vzdělání v oblasti, jak digitální techniku používat.
Čím může být podle vás ve vzdělávání užitečný kánon?
Vím, že otázka kánonu je ožehavá záležitost, ale stejně si myslím, že vzdělávání s kánonem úzce souvisí. Kánon vědění znamená v podstatě přístup k velkým objevům lidstva. Vše, co lidé dokázali, není stejně dobré. Všechny knihy, které byly kdy napsány, nejsou stejně zajímavé. Ukazuje se, že v dějinách lidstva mají některé objevy, nejen v přírodovědě nebo technice, ale i v umění a vědění jako takovém, dalekosáhlejší vliv než jiné, neboť doposud určují náš život. I ve vzdělávání je samozřejmě potřeba se zabývat tím, co náš svět ve skutečnosti tvoří a ovlivňuje. Ne všechno v něm je totiž otázkou našeho rozhodnutí.
Například v divadelní tvorbě můžeme pochopitelně říct, že nás Shakespeare nezajímá. Ale musíme si uvědomit, že žádné moderní divadlo by bez Shakespeara nebylo. Kdo chce rozumět divadlu, Shakespearovi se zkrátka nevyhne. Ale kánon pro mě není něčím, co je normativně ustaveno nějakými důležitými lidmi. Kánon je složen z toho, co se v dějinách lidské společnosti prokázalo jako vlivné a produktivní, takže se vyplatí se tím nadále zabývat. Je zajímavé, že spousta mladých režisérů neinscenuje současné autory, ale mnohem raději, zčásti velmi kriticky, pracuje s klasiky. Očividně je zajímavější rozkládat texty Shakespeara než uvádět něco nového. A to má své dobré důvody.
Všichni za sebou máme určitou tradici a z něčeho jsme vzešli. Vzdělání pro mě znamená zabývat se vlastní historií, ať už sebe sama jakožto individua nebo celého společenství, v němž žijeme. U některých lidí mám pocit, že žijí tak, jako by před nimi žádný jiný člověk nikdy neexistoval. To je docela arogantní a hloupý postoj, neboť vlivy z minulosti nelze popřít. Ke vzdělání patří i to, že se kriticky podíváme na svou historii. Pokrok ve všech oblastech vědění spočívá na principu, že lze stavět na tom, co bylo před námi, ostatně v tom dobrém i špatném. Klimatická katastrofa nenastala dnes. Pracujeme na ní už dvě stě let. Proto se nyní musíme zabývat tím, co bylo před námi, ať chceme, nebo ne.
Kde všude se podle vás vzdělávání odehrává?
Určitým způsobem vzdělává člověka úplně všechno. Vzdělání znamená sumu zkušeností, znalostí a dovedností. Na základě toho by se pak samozřejmě mohlo říct, že to přece můžeme ponechat náhodě. I člověk, který neustále surfuje na internetu, třeba někdy narazí na Shakespeara a obohatí ho to. A pokud ne, narazí prostě na něco jiného. Nebo se můžeme pokusit získávání zkušeností koncentrovat a vést určitým směrem. Proto si myslím, že vzdělání je vždy kombinací toho, co nabízejí veřejné instituce, jako školy, univerzity, muzea, divadla, a toho, co není kontrolovatelné a ovladatelné. Například to, co se můžeme naučit prostřednictvím osobního kontaktu, může být v některých případech esenciální. Jak určující může být například to, že nás někdo odkáže na zajímavou knihu nebo nás poprvé vezme do divadla nebo do muzea.
Vzdělávání dále probíhá i v neinstitucionalizovaném veřejném prostoru. Ten je dnes z velké části budován virtuálně. Určují ho sociální sítě a média, kde jsou k dispozici různé informace. Jejich prostřednictvím se člověk samozřejmě také vzdělává. Je jasné, že když si poprvé přečtete v novinách o teroristickém útoku, začnete přemýšlet o tom, co to vlastně znamená, jak se k tomu postavíte, jestli se vás to týká, nebo ne a jestli musíte, nebo nemusíte mít strach. Tyto prostory produkují informace, s nimiž si musíme něco počít.
Vzdělání je ale samozřejmě také něco, k čemuž je potřeba aktivní přístup. Vlastně je to stejné jako s odbornými dovednostmi. Nefunguje to tak, že se posadím a řeknu: „Vzdělejte mě!“ Vzdělání je aktivní přístup ke světu i k sobě samému.
Vzdělání je zároveň aktivita, při níž se nekoncentruji pouze na samotný cíl, kterého chci dosáhnout, ale přemýšlím o něm v jeho kontextu. Technické znalosti nám samy o sobě neřeknou nic o tom, zda jsou cíle, jichž nabytými dovednostmi dosáhnu, správné. I teroristé jsou dobří odborníci na to, jak připravit útok. Vzdělání podle mě znamená mimo jiné neustálé rozvažování o cílech, k nimž směřuji. Je správné a morální vzdělat se v této oblasti a využít to tímto způsobem? Medicínské znalosti se dají využít nejen k léčení, ale například i k účinnému mučení. Vzdělání se týká otázek, co je to dobrý život, co bych měl dělat, abych jej vedl smysluplným směrem. Myslím si, že rozhodujícím motorem vzdělávání je zvědavost, která tuto aktivitu také osvobozuje a uvolňuje. Je důležité být zvědavý, co je to svět, jací jsou ostatní lidé a co dělají, být zvědavý na sebe sama.
V souvislosti s vyloučením pravicově smýšlejícího výtvarníka Axela Krauseho z 26. ročníku výstavy v Lipsku jste se v rozhovoru pro německý rozhlas Deutschlandfunk (Gibt es kontaminierte Kunst? „Verbannen ist das Gegenteil eines Dialogs“) zmínil o tom, že žijeme v nové fázi politizace a moralizace umění. Mohl byste tuto myšlenku rozvést?
Zde je třeba rozlišit několik věcí. Na jednu stranu je úplně jasné, že divadelníci, literární autoři a výtvarníci velmi často, nebo dokonce většinou, chtějí ve svých dílech zastávat určité politické a morální názory. To je jejich svobodná volba. Něco docela jiného je ale hodnocení umění zvenčí podle určitých morálních, nebo dokonce politických kritérií. Svoboda umění spočívá mimo jiné v tom, že tvůrci mohou mít nejrůznější umělecké představy. Máme myslím všichni dostatek zkušeností s politickými systémy, které se pokoušely nebo pokoušejí omezit uměleckou svobodu. Jsem striktně proti tomu, aby lidé zvenčí posuzovali umělecká díla jen podle morálních měřítek. Neboť to, co umění odlišuje od ostatních politických statementů, je požadavek na estetický rozměr, který za tím vším stojí. Nejde jen o názor, který lze jednoduše vyslovit. Vždy je otázka, co například inscenace o klimatické krizi přináší navíc. To znamená, že bez estetických aspektů (napětí, forma, určitý způsob provokace, krásy, iritace), politického nebo morálního poslání bychom si mohli inscenaci odpustit. Na druhé straně to také znamená, že umělecká díla nemohu posuzovat pouze podle politických a morálních kritérií. Musím se zabývat i tím, jestli je dílo podařené z hlediska estetického. Nejde tedy jen o to, že mi divadelní představení něco znamenitého oznamuje, ale převážně o to, jakou přináší estetickou inovaci. Respektive jestli se jejím prostřednictvím ukazuje něco neobvyklého z morálního či politického pohledu.
Mezi estetickým a politickým je logická souvislost. Estetično je hrací prostor, kde mohu i neslučitelné jednotlivosti dávat do souvislostí. Hra totiž není nikdy navážno. Na scéně si mohu dovolit věci, které bych v reálném životě nemohl. Mohu experimentovat a zvažovat rozličné konstelace. Na divadle vždy existuje možnost přehrát například i myšlenku, že se všichni pleteme a k žádnému globálnímu oteplení nedochází. To v politice možné není. Provokativní síla umění spočívá v tom, že existuje více možností než ve skutečnosti. V normálním životě se musíme velmi rychle rozhodovat, ale v umění lze rozvažovat a pracovat s úplně jinými variantami skutečnosti. To znamená, že pokud umění nejde za možnosti skutečnosti, nesplnilo svůj úkol a pouze skutečnost zdvojuje. To, že lidé mohou jít v umění za možnosti skutečnosti, je něco neuvěřitelně úžasného, protože právě chvíle, kdy se nepředstavitelné stane představitelným, nás nejvíce obohacuje.
K analýze různých fenoménů užíváte pojem „hranice“, jemuž se věnujete ve své monografii Chvála hranic. Jak s ním nakládáte a čím je pro vás zajímavý?
Pojem hranice je velmi podstatný, ale poměrně sporný. Můžete se ptát, proč máme hranici mezi Českou a Slovenskou republikou. Několik desetiletí zde žádná hranice nebyla, nyní tu najednou je. Proč bylo tak důležité ji zřídit? Dnes jsou oba tyto státy v Evropské unii, takže tuto hranici vlastně ani nepotřebujeme. V určité fázi vývoje bylo však očividně opravdu nutné tuto hranici zavést. Hranice má co do činění se sebeurčením, se sebedefinováním a s identitou. Zároveň je vždy i jistou formou vymezení. Já jsem takový, a ne jiný, já jsem Čech, on je Slovák, oba jsme Evropani, takže jedna hranice mezi námi chybí. Na druhé straně hranice potřebujeme k tomu, abychom se vyznali ve světě. Každá definice je vlastně stanovením hranic. Latinské slovo definitio znamená ohraničení, finis lze přeložit jako konec nebo hranice. Když definuji nějaký pojem a řeknu, že toto je stůl, říkám tím zároveň, že to není židle a že existuje hranice mezi stolem a židlí. Stůl a židle jsou dva různé typy nábytku, nejsou identické a každý má jiné využití. Na stůl si mohu sednout jako na židli, ale méně často použiji židli jako stůl. Toto je naprosto neškodný příklad ignorování hranice mezi dvěma věcmi. Ale představme si fatálnější příklad hranice mezi demokracií a diktaturou. Tu je potřeba vést. Když tomu tak není, je pro diktátora najednou velmi jednoduché tvrdit, že vede stát demokraticky.
V našem všedním životě existuje mnoho hranic. Všechna pravidla, zákony a normy, podle kterých se musíme řídit a chovat, jsou jistým ohraničením. Vezměme si například dotek. Každému nedovolíme, aby se nás dotýkal. Takovou věc musíme dovolit, přistoupit na ni. V určitých situacích je dotek běžný i v kontaktu s cizím člověkem – dotýká se nás lékař nebo terapeut, ale na ulici se nás někdo jen tak jednoduše dotýkat nemůže, zde je hranice. Hranice tu vlastně znamená respekt – můžeme zajít jen potud, a dál už ne.
Zajímavé ovšem je, že v samotném pojmu hranice je obsažen paradox. Hranice není něco, co nesmíme nikdy překročit. Je to něco, co by být překročeno sice nemělo, ale zároveň překročeno být může. Někdy jsou dokonce stanoveny přesné podmínky, za jakých určitá hranice překročena být smí. Hranice je pouhé označení, které vyjadřuje, že toto je něco a toto je už něco jiného. Dalo by se říct, že hranice jsou silným a zásadním motivátorem lidského jednání vůbec. Když zjistím, že jsem narazil na hranici, kladu si otázku, co teď udělám, jestli zůstanu stát, nebo půjdu dál, jestli je zajímavé, nebo nebezpečné ji přejít. A to se týká jak osobního, tak veřejného života.
Rád bych vysvětlil ještě jeden aspekt pojmu hranice. Zastávám názor, že myšlenka hranice se v dějinách lidstva objevila z důvodu obrany slabších. Silní lidé nepotřebují hranice a také je mohou kdykoliv strhnout. Takovým lidem říkáme agresoři a jejich jednání vnímáme politicky, morálně i vojensky jako jednání za hranou. Agresor si může dovolit překračovat hranice, protože je mocnější a třeba bohatší než ostatní lidé. Tak to ale fungovat nemůže. Hranice existují od toho, aby signalizovaly, že ani pro silnější a mocnější členy společnosti není vše na světě bez problému k dispozici. Dle mého názoru je mylné si myslet, že hranice prosazuje politická pravice. Vlastně je to velmi levicová idea, pokud obsahuje přesvědčení, že i slabší jedinci mají svá práva.
Pojem hranice dnes vnímáme poněkud negativně, ale přitom zapomínáme na to, že má velmi důležitou obrannou funkci. Například pro lidi, kteří před něčím prchají, jsou hranice skoro tím nejdůležitějším. Na útěku je zásadní vědět, kterou hranici musí překročit, aby se dostali do bezpečí. Je potřeba si uvědomit, že v jednom státě jsou takové poměry, v druhém vládne fašistický režim, ale že v tom posledním získají azyl a mohou se zde cítit v bezpečí. Když se nacházíte v zemi nikoho, kde nejsou žádné hranice, nikdy nevíte, kde je váš pronásledovatel. Navíc se ani nikdy nezastaví, protože neexistují žádné hranice, které by ho zastavit mohly.
Jaký smysl tedy mají hranice v umění?
Každé umění je forma a forma je typ ohraničení. Proto lze i na této úrovni překračovat hranice a tím tvořit něco nového a inovativního. Vzpomeňme na to, jak striktní byly v určité době hranice aristotelovské jednoty místa, času a děje. Podle normativní poetiky byla špatná každá hra, jejíž autor toto pravidlo nedodržel. No, a co se stalo v průběhu 20. století? Autoři tyto formální hranice překročili a díky tomu vznikly zcela nové postupy zacházení s časem v textech psaných pro divadlo. Je však také důležité, že díky hranicím se můžeme vždy zase vracet. I dnes může být zajímavé, nebo dokonce provokativní, když někdo napíše text, jehož děj se odehrává na jednom místě v určitém časovém rámci. Na umění je krásné, že staré strategie se mohou stát zase moderními a naopak. Druhým aspektem vymezení umění je pro mě hranice mezi fikcí a skutečností, kterou lze hravě překračovat a tím provokovat.
Hranici lze samozřejmě politicky a ideologicky instrumentalizovat. Ale tento pojem mě fascinuje právě svou dynamičností a hravostí. Hranice nezpůsobují statičnost, nic nezastavují, právě naopak. Hranice především dávají věci do pohybu.
Rozhovor vyšel v březnu 2020 v CEDITu 02: Prostory dialogu.