„Jestli má být umění relevantní, tak v tom, jaká témata přináší. Nerůst je jedním z nich,“ vraví Eva Fraňková

Zdá sa, že „nerůst“ oslovuje čoraz širšie spektrum ľudí – od klimatických aktivistov, cez verejných činiteľov, až po zástupcov v kultúre. Čím si to vysvetľuješ?

Je to, jak říkáš, zájem o téma nerůstu za poslední rok dva výrazně stoupl. O klimatické změně se mnohem víc mluví a podle mě ji začínají lidi vnímat jako reálnou hrozbu. Logicky se tedy ptají po možnostech řešení. Když si připustíme míru nespravedlnosti a environmentální destrukce, kterou s sebou nekonečná honba za ekonomickým růstem přináší, dojdeme k závěru, že kosmetické úpravy na odvrácení klimatické katastrofy prostě nebudou stačit. Nejde jen o klima, úbytek biodiverzity, znečištění mikroplasty a další environmentální problémy, ale taky o obrovskou nespravedlnost v rozdělení majetku, přístupu ke zdrojům a možnosti uspokojovat individuální potřeby.

Současný systém má silnou setrvačnost a vnitřní motivaci zůstat tak, jak je. Výhody, které plynou mocným skupinám, se posilují – jejich majetek a moc jsou obrovské. Pokud chceme tenhle systém změnit, ale nemáme k dispozici kapitál, vliv na politiky nebo média, tak je naše jediná síla v propojenosti. Možná i proto přichází zájem o nerůst z více stran. Čím dál víc lidí v sociální a environmentální oblasti si uvědomuje, že pro změny, o které usilují, je potřeba spojit síly.

Nerůst je svým způsobem naprosto logické řešení, protože popisuje současné krize jako systémově propojené. Hledá odpovědi třeba na to, jak snížit materiálové a energetické nároky na planetu a zároveň umožnit dobrý život pro všechny její obyvatele. Předkládá návrhy, jakými politikami toho dosáhnout, a taky jak to udělat jak demokraticky, tak i dostatečně rychle. Říká, jak by život v udržitelnější, nerůstové společnosti mohl vypadat.

Prečo ste cítili potrebu zorganizovať prvú nerastovú konferenciu v Česku? Ako nápad vznikol?

Řekla bych, že nazrál čas, co se týče zájmu o téma i kapacity něco takového zorganizovat. Inspirace určitě pochází ze zkušeností z mezinárodních nerůstových konferencí, které jsem v minulosti navštívila a které probíhají už od roku 2008. Poprvé jsem se zúčastnila v roce 2010 na mezinárodní konferenci v Barceloně. Nadchla mě atmosférou i tématy. Od té doby jsem si pohrávala s myšlenkou, že někdy uděláme takovou akci v České republice.

V rámci rodícího se českého nerůstového hnutí pro nás začalo být zásadní potkat se dohromady. V průběhu let jsme zorganizovali spoustu jednorázových akcí, přednášek, workshopů i intenzivnějších seminářů, ale až na výjimky šlo o krátkodobé akce pro malou skupinu lidí. Za poslední dva roky se nám podařilo vytvořit skupinu lidí a organizací, kteří se tématu nerůstu věnují systematičtěji. Na brněnské (ne)konferenci jsme chtěli zhmotnit pocit, že nerůst už není téma pro pár jednotlivců, ale že zajímá spoustu lidí. Zároveň to pro nás byl prostředek, jak navázat strategické kontakty, například s lidmi z družstev, odborů a dalších skupin, které směřují podobným směrem, ale s nerůstem se teprve seznamují.

A prečo „(ne)konference“?

Chtěli jsme udělat něco víc než klasickou akademickou konferenci, kde „chytré hlavy“ mluví, a ostatní sedí a poslouchají. Spíš, než expertní prostředí jsme se snažili vytvořit přátelskou a neformální atmosféru, kde se kromě potřeby po vědomostním obsahu zohledňuje i potřeba sociálního zázemí nebo možnosti zapojit se do průběhu konference.

Priblíž nám, ako (ne)konferencia prebiehala a ako na ňu spomínaš.

Nerůstová (ne)konference na téma sociálně-ekologické transformace trvala čtyři dny. První panelová debata se snažila usadit nerůst do kontextu střední a východní Evropy, s ohledem na naši politickou historii a naše současné postavení někde na semiperiferii. Další dny sledovaly linku od teoretických východisek přes nerůstové politické návrhy a příklady žité praxe až po strategie k jejich prosazování. V každém půldni byla jedna panelová debata a šest paralelních workshopů. Chtěli jsme vytvořit jak společný prostor, kde se na téma společně naladíme, tak možnost rozdělit se na menší skupinky, kde se lidi dostanou snáz ke slovu a líp se propojí. Poslední den byl věnovaný formátu Open Space, ve kterém se účastníci·účastnice sami stávají lektorkami·lektory a přináší do diskuze vlastní témata.

Akce měla spíš střední formát, kolem dvou set lidí a padesáti přednášejících. V první řadě jsme chtěli podpořit hnutí v Česku a na Slovensku, necílili jsme nutně na mezinárodní scénu. Šlo nám o to, abychom téma zdomácňovali. Co se týče hostů·hostek ze zahraničí, pozvali jsme třeba Jana Zygmuntowského, který se v Polsku věnuje podpoře a propagaci družstev na venkově; Gézu Csorbu z Maďarska, kterého zajímá využití IT nástrojů pro podporu solidární ekonomiky; nebo taky kolegy·ně z Lipska, ze spřátelené organizace Konzeptwerk Neue Öekonomie, která nám konferenci pomáhala organizovat. Někteří diskutující z větší dálky, např. Ulrich Band, Jennifer Hinton nebo Ekaterina Chertovskaya, se k nám připojili online. Myslím, že můžeme hrdě prohlásit, že kvůli naší konferenci nikdo neletěl letadlem. Pro začátek to byl dobrý pokus, ale příležitost zorganizovat velkou mezinárodní konferenci nás někdy v budoucnu ještě čeká.

Takže máte v pláne zorganizovať ďalšiu konferenciu?

Uvidíme. Brněnská (ne)konference nás stála hodně energie a kapacit, tak ji nejspíš uděláme zase až za rok nebo dva, až dozraje čas a další témata. Navíc letos proběhne velká mezinárodní nerůstová konference v Záhřebu, která dál posílí nerůstové kontakty v rámci středoevropského a východoevropského regionu.

Čo pre teba boli najsilnejšie momenty (ne)konferencie?

Pro mě, jako jednu z hlavních organizátorek, byl zázrak, že akce proběhla podle plánu. Shodou okolností se teď kvůli zpracovávání videozáznamů z panelových diskuzí vracím k obsahu konference a zpětně mi přijde, že jsme byli trochu šílení, když jsme program sestavovali. Bylo toho fakt hodně. I proto jsem ráda za záznamy, které pro nás natáčel kolektiv Remízek, jehož členové·členky jsou tématem nerůstu taky hodně nadšení. Díky záznamům bude aspoň část programu konference přístupná všem, kteří se nemohli zúčastnit, a k obsahu bude možné vrátit se kdykoliv.

V paměti mi nejvíc utkvěl workshop o nerůstových byznysech, který jsem moderovala spolu s kolegou, facilitátorem Adamem Čajkou. Měli jsme plán, že účastníky·účastnice, kterých bylo asi čtyřicet, rozdělíme do menších skupinek, aby se snáz dostali ke slovu. Jenže většina z nich chtěla zůstat pohromadě. Respektovali jsme to, i když jsme se báli, jak bude diskuze fungovat při tak velkém počtu lidí. Dopadlo to skvěle. Lidé odpovídali stručně a naslouchali si. Přišlo mi, že se všichni snažili naladit na jakousi „nerůstovou vlnu“ respektu a solidarity, o kterých se na konferenci často mluvilo. To byl pro mě zážitek. Nejvíc mě mrzí, že jsem prošvihla workshop Sboru Družstva život, kde se kolektivně zpívaly nerůstové texty. Příště ho budeme muset dát do programu znovu!

Celkově nejsilnějším dojmem na mě působilo nadšení z příprav i samotného průběhu (ne)konference. Nerůst už podporuje hodně lidí a hodně z nich je ochotných vypomoct dobrovolnicky nebo za přátelskou cenu. Kromě Remízku nám pomohl taky vařící kolektiv Cocina Perdida nebo sociální družstvo Tři Ocásci. Do organizace, plánování a provozu na místě se zapojily desítky lidí. 

To je dôvod, prečo bola (ne)konferencia organizovaná „od ľudí pre ľudí“? Účastníci sa mohli zapojiť a pomôcť s varením jedla či upratovaním.

Ano, péče je důležitým tématem feministické ekonomie i samotného nerůstu. Vzorem pro nás byla mezinárodní konference v Lipsku, organizovaná Konzeptwerkem v roce 2015, kde bylo víc jak dva a půl tisíce lidí, ale pocit pospolitosti tam byl i tak hodně přítomný.

Snažili jsme se vytvořit zázemí pro aktivní zapojení co největšího počtu lidí. Účastníci měli možnost pomáhat s péčí o prostor, chystáním kávy nebo mytím nádobí. V hromadných e-mailech jsme je vyzývali, že můžou přinést domácí koláč, ovoce ze zahrádky nebo zeleninu, kterou nestíhají spotřebovat. Z ní se pak vařily společné obědy pro všechny. Nebyla to povinnost, ale nabídka. Společná práce nebo jakékoli jiné zapojení pak přispěly k pocitu, že na akci něco společně sdílíme. A důležité taky je, že to zaznělo jako téma. Jídlo nebo útulný a uklizený prostor nejsou samozřejmostí, někdo se o ně přece musí postarat.

Podobný přístup jsem zažila na Schumacher College v Anglii, což je vzdělávací instituce zaměřená na alternativní biologii a ekologickou ekonomii. Tam vycházejí z přesvědčení, že člověk by neměl všechno řešit rozumem. Měl by se podílet i na obyčejných provozních věcech, které můžou přinést úplně jiný druh pochopení nebo napojení. Třeba když si člověk popovídá o nerůstu u krájení cibule, může to být pro něj větší zážitek než poslouchat hodinovou přednášku. Může ho to zasáhnout jiným způsobem, v jiném kontextu. Nejen racionální chápání věcí, ale i prožívání má svoji hodnotu.

Na konferenciu zavítali návštevníci z rôznych pracovných sektorov – ekonómovia, pracovníci neziskoviek, kultúrnych či politických inštitúcií. Prečo je dôležité rozširovať tému medzi ľudí naprieč odbormi?

Jak jsem říkala, jedním z důvodů je uvědomění, že pro hlubší proměnu systému potřebujeme spojence. Spoustu spojenců. Ale i na principiální úrovni je jednou ze základních hodnot nerůstu demokracie. Nejde o to, aby pár lidí vymyslelo, co je nejlepší pro všechny. Cílem hnutí není říct, jak to tady za 50 let má vypadat, a pak tlačit na změnu. Hlavní výzvou v budování jiné, spravedlivé a sociálně-ekologické společnosti je bavit se o tom, co chceme; pojmenovat to, co v současném systému nefunguje, a vymyslet, jak to udělat jinak. Celá řada principů nebo politik v rámci nerůstové vize existuje a důvodem, proč se chceme bavit s lidmi napříč obory, je vypracovávat konkrétní strategie a pak je společně prosazovat. 

Čo pro teba osobne zosobňuje dôležitosť imaginácie v procese spoločenskej zmeny?

Zrovna v případě nerůstu je schopnost imaginace naprosto zásadní. Nejde totiž o malé, snadno představitelné změny, ale o celkovou transformaci společnosti ve spoustě oblastí zároveň. Výchozí podmínkou nerůstu je akceptování představy, že společnost a ekonomika můžou fungovat úplně jinak, než jsme zvyklí. Schválně – dokážete si představit, jak by vypadala nerůstová společnost se základním nepodmíněným příjmem, nižší majetkovou nerovností a neziskovými byznysy? Při psaní scénáře k živé rozhlasové hře Nikola 2030, 2045, 2080, během nerůstové sezony v HaDivadle jsme si takovou budoucnost zkoušeli představit. Snažili jsme se zohlednit nerůstové návrhy, různé klimatické scénáře, četli jsme utopické texty, například Vyděděnce od Ursuly Le Guinové, ale stejně jsme dokázali vytvořit jenom malou ochutnávku toho, jaká budoucnost nás možná čeká.

Zásadní změny před námi jako společností nevyhnutelně stojí. Měli bychom spíš mluvit o tom, jak na ně chceme reagovat, než přesně pojmenovávat, jak by to tady mělo vypadat, když to ve výsledku může dopadnout úplně jinak. Může se stát spousta věcí, které dnes nemůžeme odhadnout nebo se na ně nemůžeme připravit. A k tomu přidejte další vlivy jako klimatická krize, válečné konflikty, epidemie... Ať už bude budoucnost nerůstová nebo úplně jiná, podle mě budeme o jistoty spíš přicházet, než že by se nám vršily.

Bol na (ne)konferencii priestor imaginovať?

Myslím, že prostor pro imaginaci určitě byl. Bylo pro nás důležité využít různé přístupy, které podněcují k přemýšlení. Součástí programu byly workshopy zaměřené na promýšlení jiných scénářů budoucnosti, třeba Radikální imaginace Social Presencing Theatre s Annou Kárníkovou nebo workshop Vnitřní transformace pro vnější změnu s Evou Malířovou o zakořeněných principech modernity prosakujících do našeho prostředí, komunikace a myšlení. Na místě byla čítárna a taky mood-board pro průběžné zapisování témat a otázek, které účastníky·účastnice zajímají. Poslední den jsme tyhle podněty využili ke společné diskuzi a vzájemnému síťování. Hlavní téma konference jsme se rozhodli vtělit do otázky „Jaký svět chceme za 10 let?“ Otázka původně zněla „za 50 let“, ale pak jsme si říkali, že je to moc pozdě. Nepotřebujeme změnu za horizontem několika dekád – potřebujeme ji teď. Vždyť už za deset let by měla být spousta věcí úplně jinak...

Môže umenie zhmotňovať predstavu sveta, v ktorom chceme žiť za 10 rokov? 

No, doufám, že se o to aspoň chce pokoušet. Umění nemusí mít jednu odpověď, spíš by mělo prozkoumávat možnosti a otevírat témata, i taková, která zdaleka nejsou příjemná. V tomhle směru se mi moc líbí přístup HaDivadla – zvolí si téma sezony a konfrontuje veřejnost, která se s ním musí nějakým způsobem popasovat. Netvrdím, že umění musí být angažované, jen pro mě je tohle pole nejzajímavější. Jestli má být umění v něčem relevantní, tak v tom, jaká témata přináší, a nerůst je jedno z těch, o kterých v budoucnu ještě uslyšíme.

V českom prostredí nedávno vyšla publikácia čas:dorůst (2022) od Nerůstového kolektivu. Ide o knižné vydanie esejí, článkov a popularizačných textov o neraste, ktoré v priebehu roka vychádzali na Alarme a mapovali tému od základných konceptov až ku konkrétnym politickým návrhom.