Umělecký šéf Terénu: Divadlo nemá být sudoku, které musíte doluštit
„Nabízíme bezpečný prostor pro setkávání, ve kterém je možné něco intenzivně prožít, konfrontovat se, obrátit pozornost dovnitř sebe.“ Tak mluví o činnosti nejmladší části Centra experimentálního divadla, Terénu, jeho umělecký šéf Matyáš Dlab. Na této pozici působí od vzniku divadla a spolu s kolegy tvoří prostor pro rozmanité události a setkání, při kterých je možné „nechat se bezpečně poranit“. Přečtěte si, v čem to všechno vlastně spočívá.
„Na začátku pro nás jako pro novou organizaci bylo obtížné objasnit, o co nám jde a kam míříme, protože Terén překračuje běžné porozumění toho, co si představujeme jako divadlo. Bylo jasné, že to nedokážeme žádným zveřejněním manifestu, ale konkrétní činností. Teprve přímá divácká zkušenost s naším programem nás etablovala na kulturní scéně. Teď, po dvou letech intenzivní práce, mám pocit, že začínáme být pro veřejnost rozpoznatelní, což například potvrzují stále četnější nabídky ke spolupráci od různých kulturních institucí ze zřizované i nezávislé scény, které nás moc těší. Jsme si ale vědomi, že rozmanitost našeho programu může být v prvním kontaktu s Terénem pro někoho nezřetelná nebo může způsobovat prvotní nejasnosti či omyly,“ líčí Dlab.
Co myslíte těmi nejasnostmi a omyly?
Program Terénu zahrnuje klasická divadelní představení, ale i jiné druhy akcí, ve kterých se setkáváme v konkrétním čase na konkrétním místě. Leckdy se jedná o přesahy do hudebních událostí či světa vizuálního umění. Jiné projekty se dají označit jako sociální či politické umění, které se mohou od činnosti tradičního kamenného divadla velmi vzdalovat. Tato rozmanitost je pro nás klíčová a pokoušíme se skrze ni přinést do scénického umění nové impulzy a perspektivy tvorby. Věnujeme se současným podobám umění a pokoušíme se prozkoumávat, k čemu nám může tato komunikace jako společenský nástroj být. Nepotřebujeme tolik uvádět relaxační obsah, nejsme scéna, do které si lidé chodí primárně odpočinout nebo se dočasně zabavit. Nabízíme bezpečný prostor pro setkávání, ve kterém je možné něco intenzivně prožít, konfrontovat se, obrátit pozornost dovnitř sebe. Být vystavený něčemu, co námi může zatřást, změnit úhel pohledu, proměnit naše porozumění. Komunikovat prostřednictvím uměleckých děl s druhými lidmi na osobní úrovni namísto konzumování holého kulturního produktu. Osobně rozumím umění a divadlu jako prostoru, kde se můžu bezpečně poranit.
Má to být intelektuální posilovna? Zní to i trochu jako masochismus?
Nejde o masochismus, jehož účelem by měla být rozkoš z poškozování se. Jde spíš o vstup do bezpečné situace, která pro nás sice může být diskomfortní, bolestivá či nepříjemná, ale která má nějaký vyšší smysl. „Poranit se“ myslím ve smyslu vytrhnout se ze strnulosti a necitlivosti, obrátit pohled jiným směrem nebo hlouběji pod povrch. Zažít něco intenzivního na vlastní kůži, co nám může pomoct dozvědět se o sobě něco hlubšího nebo proměnit náš vztah k druhým lidem. Intelektuální posilovna to klidně být může, ale vůbec nemusí. Nejsme vzdělávací instituce. Vytváříme podmínky k tomu, aby publikum především něco prožilo – intelektuálně, ale i emocionálně nebo fyzicky. Část našich produkcí se k publiku ani tolik neobrací verbalizovaným jazykem, používá jiné prostředky, nezatěžuje bezpodmínečnou nutností porozumění náročnému odbornému jazyku, nemusíte si předtím nic načítat nebo mít dvě vysoké školy. Všichni, kdo působíme v Terénu, pocházíme z nezávislé scény. Snažíme se propojovat akademické a subkulturní prostředí. I díky tomu se nám daří spojovat různé skupiny lidí.
Jak přesně?
Uvádíme druhově velmi rozmanité projekty, které jednoduše oslovují a setkávají různá publika. V různých časech, od celodenních k večerním nebo nočním produkcím. Na různých místech, v klasických divadelních sálech, ale i v netradičních prostorách či ve veřejném prostoru, kde oslovujeme náhodné publikum. Propojujeme nezávislou a oficiální scénu, renomované i začínající umělce a umělkyně, připravujeme živé produkce, ale působíme i v online prostředí. Snažíme se představovat podobu zřizované městské kultury, která je otevřená co nejširšímu publiku, ale zároveň usiluje o spoluformulování hrotu současného scénického umění.
To ale může způsobovat určitou rezervovanost publika.
Víme, že jazyk současného umění nemusí být pro všechny a nemusí být jednoduché do tohoto světa vstoupit. Nechceme být žádným ostrovem nebo klubem pro úzkou skupinu lidí, což demonstrujeme poctivou snahou setkávat různorodé skupiny a komunity či vstupováním do veřejného prostoru. S diváky komunikujeme na osobnější úrovni, velmi nás zajímá jejich odezva. Na našich událostech je možné běžně potkat celý tým Terénu a osobně nás oslovit. Vstupné nasazujeme na nízkou úroveň a soustředíme se na poctivou dokumentaci událostí, kterou zpřístupňujeme online. To jsou konkrétní kroky, které balancují to, abychom nebyli nějakým VIP klubem. V tom se pokoušíme městskou divadelní kulturu přepólovat – nechceme, aby zde byla pouze pro vybrané publikum, které má patřičný kapitál nebo sociální status, jde nám o to ji podstatně víc otevřít. Moje představa oficiální městské kultury je antiměšťácká. Nesnažíme se publiku dopřávat pocit dočasné proměny svého společenského statusu tím, že navštíví naše produkce.
Nekupují si lidé kulturní karmu tím, že chodí k vám na představení?
Nekupují si karmu, ani dočasný výtah do jiné společenské třídy. Nezpochybňuji to, že když jdete do divadla jednou nebo párkrát za rok, máte to tak trochu jako svátek. Já umění rozumím jako souboru specifických činností, které můžeme vykonávat každý den, obden, jednou za měsíc, jednou za rok, ale nemusíme se u toho cítit tak, že to z nás udělá dočasně lepšího člověka. Nechodím do divadla, abych byl v tomto smyslu někým jiným, zpravidla chodím do divadla proto, abych byl mnohem intenzivněji sám sebou, s sebou a s druhými lidmi. Umění je příležitostí k proměně ne vnějškové, ale vnitřní, ne k potvrzování statu quo, ale k zpochybňování, k promýšlení alternativ, k bezpečnému zraňování se.
Jenže lidé se někdy bojí nechat zranit, hodně z nich nechce, aby na ně někdo sahal fyzicky nebo duševně. Chcete je tohoto pocitu zbavovat?
To, že někdo nemá zájem o takový smysl kultury, je úplně v pořádku. Naším cílem asi není nikoho vyloženě misijním způsobem přesvědčovat. Snažíme se vytvářet dlouhodobé profesionální zázemí pro současné scénické umění, které by si mělo časem získat důvěru veřejnosti. I když vám nemusí být hned z počátku vše jasné či autory a jejich díla nepoznáte, můžete se spolehnout na to, že existuje relevantní důvod, proč se ucházíme o vaši pozornost a zveme vás na návštěvu.
Jak často musíte svoji tvorbu vysvětlovat?
Nechceme ji příliš vysvětlovat, ale zasazovat do kontextu, nabízet jiné pohledy. Snažíme se konfrontovat současné divadlo jinými uměleckými oblastmi, aby se čtení scénických děl rozšířilo o jiné zkušenosti. Ke všem našim projektům vytváříme doplňující online a tištěné materiály, ale každý divák si musí nakonec sám odpovědět na otázku, co se před ním odehrává. Veřejnost často přistupuje k současnému umění s obavou, že jej „nepochopí“. S představou, že k dílu existuje nějaký jeden jediný klíč, který pasuje do svého unikátního zámku. Nenalezení tohoto domnělého klíče potom může způsobovat nepříjemné pocity, někdy i absolutně odmítavé, naštvanost a podobně. Nejde o to přijít na nějaké současné dílo a kompletně ho pochopit, není to sudoku, které vyluštíte v jediné možné kombinaci. Řada uměleckých děl s nemožností komplexního porozumění cíleně pracuje. Nerozumět je nakonec absolutně v pořádku, je to dobré východisko pro to, něčemu novému následně porozumět. Klíčová je ochota stát se partnerem toho, co sledujeme nebo čeho se účastníme, věnovat se i sobě, svému prožívání, svým emocím, svým zkušenostem, vzpomínkám a asociacím.