Protože sloveso bydlet se stává stejně existenciálním jako sloveso být

Adame, co ti jako asistentovi režie utkvělo ze zkušebního procesu Realit?

Nejvíc asi příjemná atmosféra, která panovala po celou dobu zkoušení. A hlavně spousty smíchu! První dva až tři týdny zkoušení, kdy se hodně času věnovalo improvizacím, jsem nejednou brečel smíchy a prodlužoval si tak život o několik let.

Reality. Foto: David Konečný

Znal jsi před zkoušením pilotní brněnský projekt Rapid Re-Housing?Jestli ano, prožíval si nějak situaci, která kolem projektu vznikla?

Neznal! Přiznám se, že politika (a „věci kolem” – nějaký sociální život ve městě Brně – je asi omezující nazývat projekt pouze politikou) šla dlouhou dobu mimo mě. I proto jsem za spolupráci moc rád, protože jsem si rozšířil obzory taky jako občan Brna.

Jaké pro tebe bylo spolupracovat s režijně-dramaturgickou dvojicí Petr Erbes a Boris Jedinák?

Obohacující a hlavně lidsky příjemné. S Petrem i Borisem jsem se již znal z dřívějších projektů či workshopů (s Petrem jsme dramaturgicky spolupracovali na inscenaci První rána kapitána v pražském Vzletu) a proto mám pocit, že ta spolupráce hezky navázala na předchozí, nemuseli jsme se tak dlouho seznamovat a oťukávat.

Velmi si ale vážím jejich práce. Myslím, že přesně takové divadlo je v dnešním světě potřeba a jsem moc rád, že jsem mohl být součástí vzniku inscenace.

Čtená zkouška Reality. Foto: David Konečný

Jak vnímáš etickou rovinu celé inscenace? Rozhodnutí režisérů pracovat s dokumentárními materiály v podobě rozhovorů s účastníky projektu Rapid Re-Housing?

Myslím, že je zde velmi důležitá správná komunikace. Tím, že Boris s Petrem tímto způsobem pracovali již dříve (např. Discoland, Divadlo Na zábradlí, 2022), jsem měl celou dobu pocit, že mají komunikaci s respondenty velmi dobře podchycenou. Zároveň jsem vnímal, že i oni sami toto téma velmi aktivně řeší – o každém posunutí významu či kontextu v některém z rozhovorů (pozn. v inscenaci zazní doslovné přepisy rozhovorů, zároveň však práce s nimi byla interpretační – tzn. nejedná se o modul 1:1 co se týče reálných životů respondentů) aktivně diskutovali a přemýšleli. Pokud se chcete více dozvědět o pohledu režisérů na etiku dokumentárního divadla, můžete si přečíst jejich Antimanifest, který najdete v programu inscenace Reality. Myslím, že můžeme hovořit o pozitivním výsledku, jelikož prozatím všichni respondenti, kteří jsou herci ztvárňováni na jevišti, a kteří inscenaci viděli o ní hovořili pozitivně.

Pro jakého diváka Reality jsou?

Myslím, že pro každého! Na poslední repríze se byla podívat moje maminka, která do divadla moc často nechodí a velmi mile mě překvapilo, že divadelní jazyk inscenace je čitelný i pro diváka, který možná není zvyklý číst v inscenacích mezi řádky.

Mám pocit, že inscenace splňuje funkci informativní – je vhodná pro diváky, kteří třeba o projektu nikdy neslyšeli a dozví se tak spoustu nového.

Zároveň jsem ale rád, že i lidé, kteří projekt dobře znají nebo dokonce pracují jako sociální pracovníci a situace postav z inscenace jsou jim dobře známy, mají možnost vidět danou problematiku možná i z druhého úhlu pohledu, převážně díky druhé polovině inscenace, která inscenuje zápisy ze Zastupitelstva města Brna.

Reality. Foto: David Konečný

Dokázal by sis představit třeba jednu noc bydlet ve scénografii Realit?

Ne! Anebo možná ano, těžko říct... :) Je otázka, jestli je vůbec možné ten prostor vnímat úplně nezávisle na postavách, které v něm žijí. Čistě v tom prostoru samotném bych si bydlet představit dokázal, nicméně mám pocit, že by to zkrátka nešlo odříznout od situace, ve které se prostor nachází. Ať už by to znamenalo žít v bytě některé z postav a tím pádem se potýkat a setkávat i třeba s jejími sousedy, nebo žít v bytě přímo s postavami a být přímým svědkem situací, kterým čelí. A to nevím, jestli bych zvládl.

Provázkovský byt připomíná ten, co se nedávno objevil v Hadivadle (Jenom konec světa, režie Ivan Buraj), jak ty jako divák nahlížíš na tuto nahodilost?

Když jsem scénografii Realit viděl poprvé natřenou v prostoru, scénografie inscenace Jenom konec světa byla první asociace, kterou jsem měl. Zároveň to bylo tím, že se tam v tu dobu ještě neodehrávaly ty příběhy – jakmile do prostoru vstoupili herci/jejich postavy, asociace mi zmizela. V ten moment už jsem to spojení nevnímal. Převážně asi kvůli těm příběhům, které nenesou pouze herci/postavy, ale i ten konkrétní prostor jako nějaký konstantní svědek a zároveň aktér, který v sobě všechny příběhy nese.

Reality. Foto: David Konečný

Doléhá na tebe osobně nějak krize bydlení?

Samozřejmě ji vnímám a dokonce postihuje několik osob v mém okolí, ale momentálně jsem v situaci, kdy se mě osobně nedotýká. Zároveň ji nelze ignorovat jen proto, že se člověka netýká, protože se týká nás všech.

Jak se podle tebe bydlí a žije v Brně?

Moje první odpověď by byla nejspíš trochu poetická a utopická (snad i s ohledem na inscenaci Nevyletět z Brna, je ze mě zkyslá srna, která je mému srdci velmi blízká) – krásně. Brno miluju, ale je podle mě důležité neusnout na vavřínech jarních odpolední ve sluneční koupeli. A občas si vzpomenout, že to, jak se žije v Brně nejen nám, kteří jsme měli to štěstí, ale úplně všem, ovlivňují lidé, kteří snad nebudou na svých místech sedět věčně.

Reality. Foto: David Konečný

Rozhovor s Adamem vedla dramaturgyně inscenace Veronika Onheiserová.

...

Jak by se divákům bydlelo v inscenačním 1+1 bytě?

O přestávce na třetí repríze 27. března jsem se vydal mezi diváky zeptat se, jak by se jim bydlelo ve scénografii inscenace, kterou tvoří model bytu v životní velikosti.

Pro formu rozhovorů jako náplň tohoto článku jsem se rozhodl z jednoho velmi jednoduchého důvodu – první část inscenace jsou právě následně zinscenované rozhovory s účastníky projektu Rapid Re-Housing.

rozhovor č. 1

Adam:
Dokázal by sis představit třeba na jednu noc, nebo na jeden týden bydlet tady v té naší scénografii, v tom domečku?

Ondřej:
Na jednu noc by mě to bavilo, byl by to úlet (smích). Ještě kdyby tam byli aji ti... to dění, kdybych v tom mohl žít, tak bych si to užil… ale jedna noc by stačila.

Adam:
A přijde ti, že se to jako nedá oddělit – třeba ti lidi od toho místa bydlení? Nebo dovedeš si to představit i bez těch postav, čistě jako prostor pro bydlení?

Ondřej:
Tu scénografii? Dovedu! Jakože pro jednoho je to dobrý. Nevim teda jestli bych chtěl bydlet ve fialovym bytě, ale… hele tak jako já nemám byt, takže bych byl rád klidně. Ale nechtěl bych každý rok podepisovat… znova žádat o to bydlení.

Adam:
Přemýšlim jestli jako jít ještě do hloubky k té scénografii nebo… anebo… no asi takhle, asi takhle mi to stačí. Děkuju ti.

rozhovor č. 2

Adam:
Já se chci zeptat, jestli si dovedete představit, že byste na jednu noc nebo na jeden týden, nějaký jako časový údaj, který vám je třeba, který si dovedete představit, dokázala žít tady v té naší scénografii, tady v tom bytě.

Alžběta:
To je zajímavá otázka, protože zrovna řeším stěhování se do jiného města a to pro nás znamená i do jiného bytu. Teďka bydlim ve svym baráčku, ve svym bytě, krásných 100 metrů, 3+1 a najednou když se dívám potom, jak ty byty vypadají, co jsou k dispozici, tak mě to trošku děsí. Takže se jako do toho trošku vžívám, ale popravdě bych tam asi zešílela.

Adam:
Jako s těmi postavami, nebo?

Alžběta:
Ne, myslim jako tím prostorem a vlastně tím, že to vypadá že to je nějakej panelák, to si neumím představit.

Adam:
A jak tam vnímáte ty postavy? Jestli byste s nimi dokázala žít?

Alžběta:
Myslíte jako se sousedy? Nebo kdybych s nimi měla bydlet v jednom bytě?
Já jsem pracovala x let na Káčku a v organizaci, která pomáhá osobám, které řeší domácí a sexuální násilí, takže pro mě to vlastně není nic nového. Já jsem ty příběhy slyšela už stokrát. V podstatě je to taková trošku nuda (smích), ale určitě si umím představit to, že bych s nimi třeba nějakou chvíli něco takového sdílela, protože to jsou lidi jako my.

Reality. Foto: David Konečný

rozhovor č. 3

Adam:
Já se chci jenom zeptat, jestli byste zvládly nebo jestli by vás bavilo – vlastně jako úplně libovolný nějaký vztah k tomu – nějaký volný časový údaj zvládly bydlet v tom našem bytečku nahoře.

Eliška:
Za mě rozhodně.

Aneta:
Asi jo.

Adam:
A třeba dovedete si představit žít tam s těmi postavami, které se tam míhají?

Eliška:
Jako se všema zároveň?

Adam:
Úplně jak chceš.

Eliška:
Jo, tak s některýma určitě.

Aneta:
Asi si nedovedu představit být na tak malym prostoru s tolika lidmi, nebo s jakýmikoliv lidmi obecně (smích), ale třeba na den jo.

...

Doslovným přepsáním rozhovorů a následně jejich dramaturgickou úpravou, možná i trochu vytržením některých replik z kontextu, jsem chtěl vznik inscenace tematizovat jako téma textu. Zároveň jsem tak chtěl čtenářům přiblížit vznik inscenace a dát možnost seznámit se s tímto jedním postupem z mnoha, jakými může vznikat dokumentární částečně autorské divadlo.

Adam Milka, Veronika Onheiserová