Konec je potenciální příležitost.
Dům kultury a … je společnou každoroční mezioborovou událostí HaDivadla a platformy Terén. K sestavení zpravidla jednodenního či dvoudenního programu jsou přizváni kurátoři, jejichž těžiště působnosti je mimo divadlo. Na letošním ročníku spolupracovali Ivan Buraj a Matyáš Dlab s lektory Adamem Čajkou z organizace NaZemi a Evou Dittingerovou. Třetí celodenní událost s názvem Dům kultury a konců nabídne prostor pro sdílení zkušeností, pocitů a názorů i scénickou, zvukovou, výtvarnou a diskusní reflexi toho, čím mohou být konce.
Dům kultury a… už podruhé uzavírá tradiční divadelní sezonu. V čem je pro Vás důležitá událost otevřená veřejnosti právě v čase loučení před létem/prázdninami?
Matyáš: Ve volbě termínu konce sezóny se setkává pár provozních ohledů s jedním koncepčním, který sahá do úplného počátku uvažování o formátu Domu kultury. První ročník s názvem Dům kultury a únavy se konal uprostřed léta, v srpnu. Zaměřili jsme se v něm na téma volného času. Přišlo nám výhodné pro takový program zvolit termín mimo sezónu, a tedy mu takto od počátku přiřadit jiný statut a pozornost, ale taky pro nás byla důležitá samotná okolnost léta jako času zvolnění, odpočinku, dovolených, prázdnin. Jednak pro ústřední téma volného času, ale také pro uvažování samotného divadla – organizace, která sama o sobě přechází v létě do změny provozu. Prázdné divadlo se nám zdálo jako vhodná kulisa pro mezioborovou událost, která kombinuje umělecké a především mimoumělecké perspektivy. Pro druhý ročník Dům kultury a naděje jsme rozhodli pro posun na červen jako divácky vstřícnější termín, a pro letošní se jej rozhodli udržet. Takže je to nakonec vítězství provozních ohledů.
Ivan: Letos je Dům kultury termínově položen víc na švu konce jedné sezóny a vnímám ho jako předznamenání té další. Příští sezóna HaDivadla nese název Konec iluzí a v mnohém jsme se při volbě jejího názvu odrazili od úvah a debat kolem Domu kultury a konců.
Adam Čajka
DKaK navazuje na předchozí spolupráci s Adamem Čajkou a dalšími kolegy z NaZemi. Co Vám vzájemně přináší právě toto specifické spojení?
Adam: Pro mne je unikátní v kombinaci uměleckého vyjádření a zapojení veřejnosti do utváření programu. Aktivity, které realizujeme, tak dostávají další rozměr a otevřenost našich workshopů vstupuje do prostředí divadla.
Matyáš: Když mluvíme o Domu kultury jako o mezioborové události, myslíme tím asi na prvním místě různorodost programu, který skládá různé formy aktivit, různé perspektivy a přístupy uvažování. Já ji vnímám jako mezioborovou i v jejím zázemí, v kurátorském a realizačním týmu se totiž setkáváme jako lidé různých specializací. Pro mě je to zásadní, protože se tím rozšiřují možnosti, jak událost promýšlet i realizovat. Nejinspirativnější je z mého pohledu účast na vytváření bezpečného a vítajícího prostředí, které proměňuje diváky na účastníky. S týmem Domu kultury připravujeme událost, která nabízí různé situace a zkušenosti – od klasického auditoria přednášky nebo diskuse k rozmanitějším formátům setkání, které nabízí možnost něco aktivně prožít, sdílet nebo vykonat.
Ivan: V našich diskusích, jak v divadle, tak i napříč naším kurátorským týmem, zmiňujeme čím dál častěji slovo "udržitelnost". Domnívám se, že je dobré v rámci spoluprací poznávat nové lidi a obohacovat se vzájemně o nové perspektivy, ale zároveň je pro mě zásadní možnost kontinuity. Je dost náročné v provozu repertoárového divadla dělat tolik doprovodných akcí, když je zde pořád tak malá podpora a pochopení pro skutečnost, že off program, vzdělávání a mezioborová spolupráce nejsou rozmarem a volitelným doplňkem programu, ale dle mého jedinou možností, jak může v budoucnu kvalitní divadlo vznikat. Musí totiž kvést na této půdě společného bádání s diváky, jak Matyáš hezky říká, transformovaných do role účastníků. Práce s Adamem nás těší, je nám v ní dobře. Měli jsme po minulém ročníku pocit, že máme chuť na některé principy navázat, nepracovat pouze s vazbami na jedno použití. Taky je to naše sebeobrana před vyhořením. Hledat každý ročník nový jazyk a rytmus spolupráce s novými lidmi v současné rozpočtově a personální realitě pro nás není možné. Začínáme narážet na svoje kapacity, ale taky poznávat realisticky svoje možnosti.
Eva Dittingerová
Co bylo dříve, téma nebo budova? Jak se vzájemně ovlivňuje téma a kontext zvoleného prostoru OC Dornych?
Adam: Budova byla jedním z impulsů. Téma, které přenesla, už ale není jen o ní. Což ostatně odráží i program sobotní události.
Matyáš: Souhlas s Adamem, budova sama a její příběh je zásadní inspirací pro téma letošního ročníku. Inspirací i přímo kulisou, kde se odehrává – což je v programu zároveň reflektováno instalací Evy Truncové a Georgije Dimitrova, přednáškou Pavla Karouse o brutalistní architektuře a diskusí ve spolupráci s platformou Město, kterou provozuje Deník Referendum a 4AM/Fórum pro architekturu a média. Program Domu kultury pozorností na konec budovy OC Dornych, bývalého Prioru, vyloženě začíná, ale v průběhu dne téma architektury a urbanismu přerůstá do rozmanitějších porozumění konců nebo ukončování. Jednak co do šířky oblastí zájmu, ale taky v duchu určité praktičnosti. Návštěvníci budou moci během dne sledovat proces velkoformátové interiérové malby Alexeye Klyuykova a Vasila Artamonova, vznikající s vědomím blížícího se vlastního zániku, který nevyhnutelně přijde s plánovanou demolicí budovy. Dalším takovým koncem samým o sobě je SOfT. Na denní program v OC Dornych naváže v HaDivadle od 22 hodin po delší odmlce nový díl série nočních hudebních událostí SOfT. V kontextu Domu kultury a konců proběhne její poslední díl, čímž se série definitivně ukončí.
SOfT
Letošní ročník, Dům kultury a konců, může po loňském pozitivním tématu naděje působit trochu dystopicky. Vnímáte ho jako odkaz k pilotnímu ročníku s podtitulem únavy, která také vzbuzuje spíše negativní konotace?
Adam: Ne, téma konců nevnímám jako nutně dystopické, naopak vnímám jako jeho důležitou součást lidskou potřebu dobrého ukončování. Konec je potenciální příležitost. Dobré zakončování a tranzice jsou z mého pohledu důležitým uměním.
Eva: Spojitost bych viděla spíše v tom, že témata Domů kultury přináší do popředí to, co je v naší společnosti přítomné a cítíme, že je třeba tomu věnovat dostatečnou pozornost. Stejně jako Adam vidím v koncích příležitost pro společenství, zastavit se, stmelit a vykročit dál, bohatší o cennou, i když třeba někdy bolestnou, zkušenost.
Matyáš: Snažíme se vytvořit prostředí, kde můžeme uvažovat o koncích v různých ohledech. Prožívám osobně nebo sleduji různé konce – nešikovné, zpackané, nespravedlivé, unavené, vyhořelé, konce bez návaznosti a kontinuity, ale také konce, které i v jejich trpkosti nebo pocitu ztráty dokážeme uctít, uvidět jejich krásu, důstojnost, eleganci, čestnost, odvahu i třeba efektivitu, kde se povedlo zabezpečit právě nějakou návaznost zkušeností, dovedností, informací. No a pak jsou konce, kdy si řekneme díky bohu, že už to skončilo – to jsou taky důležité konce.
Jak budete v jednotlivých částech programu přistupovat k rozmanitým koncům, způsobům ukončování a procesům vyrovnávání se s nimi? Kde vnímáte hranici mezi osobním prožitkem a společensky sdílenou zkušeností?
Eva: Sdílením získává osobní prožitek relevanci, už se k němu může vztahovat i někdo jiný. Díky sdílenému společně konstruujeme náš svět, věci nevyslovené jsou v něm sice přítomné, ale schované někde, kde k nim nemůžeme. Sdílením se můžeme učit a jako společnost růst.
Adam: Osobní zkušenost vnímám jako vlákno. Sdílením z těchto vláken spřádáme plátno s obrazem našeho světa.
Matyáš: Já bych byl velmi spokojený, kdyby se dokázal vybalancovat předpokládaný i samozřejmě vítaný sentiment určitou racionalitou a praktičností v uvažování nad konci. Přišlo by mi skvělé, pokud bychom společně dokázali sdílet reálné zkušenosti z procesu konců a končení, které pro nás mohou být vzájemnou inspirací. Vyprávět si o konkrétních koncích, jejichž způsobu si vážíme a stojí za to si je připomenout a zapamatovat, pojmenovat konkrétně, co je na nich pozoruhodné. Nebo naopak promyslet, co si lze vzít z konkrétních nevydařených konců a jaký alternativní průběh jim zpětně přiradit.
OC Dornych
Na co se mohou letos návštěvníci těšit? A na co se nejvíc těšíte vy? Klidně vyberte z programu svůj osobní tip.
Adam: Návštěvníci ať se těší na prostor, kde se bude dít spousta věcí, které osloví různé jejich smysly… a to, že ho budou moct aktivně utvářet. O programu dokážu přemýšlet jen jako o celku, který drží pohromadě. Těším se, co do něj návštěvníci vnesou a co s námi budou sdílet.
Eva: Mě zajímá, jak prostor, který znám z letmých návštěv v posledních měsících, ožije. A protože, ať chci nebo ne, jsem pamětnice pozdně normalizačního Brna, které postupně mizí, nenechám si ujít přednášku a diskusi Zkáza Veřejných paláců.
Matyáš: Dům kultury a konců se návštěvníkům otevře ve 13:30 a jeho noční program SOfT skončí kolem páté ráno. Můj tip je jít do toho s námi durch. Určitě vás v tom podpoří bar Los Překápkos, který bude otevřený po celou dobu v prostoru Prioru a později v HaDivadle. Doporučuji taky workshop Konce v našich životech? Já v koncích?, který připravují lektoři a lektorky z organizace NaZemi. Je to jediná část denního programu, na kterou je třeba se registrovat, což bude jistě stát za to.
Ivan: Souhlas s doporučením dát si DKaK jako celek. Ostatně tak jsme celou událost koncipovali. Chápu ovšem, že času je málo a ne každý/á má tu možnost věnovat našemu programu celý den, proto bych doporučil časově skromnější mód: vejít do Prioru v 15:30 na debatu Zkáza Veřejných paláců o našem vztahu k architektuře, hmotě a paměti, zažít ten zlom do osobního tématu v rámci workshopu Konce v našich životech? Já v koncích?, který skončí v 18.30. Myslím, že tato programová hrana reprezentuje v malém náš záměr poukazovat na provázanost veřejného s osobním. A kdo ví, třeba naše pomyslná účastnice nebo účastník už zůstane po této zkušenosti s Domem kultury a konců až do rána. Přál bych nám všem tyto malé osobní časové vzpoury!
Rozhovor připravila Kristýna Businská.