Jaké jsou (ne)možnosti divadelní kritiky?

Ke kulatému stolu, moderovanému Amálií Bulandrovou, zasedly čtyři osobnosti různého divadelně-kritického zázemí. Barbora Etlíková, absolventka Teorie a kritiky na DAMU, která v současnosti publikuje zejména na svém blogu Podhoubí, a v časopise Svět a divadlo, kde je od letošního roku členkou redakce. Milo Juráni vystudoval vedle oboru Teórie a kritika na VŠMU také Environmentalistiku na Univerzitě Komenského a ve své kritické a teoretické práci tato hlediska propojuje. Jakub Liška je jedním z redaktorů časopisu CEDIT, absolventem dramaturgie na JAMU a doktorandem na Katedře divadelních studií FF MU, kde se ve svém výzkumu zabývá sociologií divadla. Barbora Schnelle vystudovala teatrologii a estetiku na Masarykově univerzitě a následně se přestěhovala do Berlína, kde se věnuje literárnímu překladu, divadelní kritice a pedagogické činnosti a od roku 2014 pořádá festival současného českého divadla Ein Stück: Tschechien. Toto nejen oborové, ale také mezinárodní rozkročení umožnilo konfrontaci různých náhledů na současnou divadelní kritiku, odvíjejících se od specifických zkušeností diskutujících.

Schnelle přiblížila současnou situaci německé divadelní kritiky, pro níž je zásadní internacionální referenční rámec a rapidně se měnící mediální scéna – prim začíná hrát online prostředí a jeho možnost přidávání komentářů, které rozšiřují diskurs o dané inscenaci. Jedna z aktuálních výzev německé divadelní kritiky spočívá v promýšlení vztahu mezi uměním a aktivismem. Přetrvávajícím problémem je ignorování nezávislé scény, o které se prakticky nereferuje.

Etlíková zdůraznila specifičnost svého studia na akademii v kontextu ostatních uměleckých oborů. Domnívá se, že z tohoto důvodu ve svém psaní (které se stalo předmětem její disertační práce) směřuje spíše k dialogu s dílem než k vynášení soudů z hierarchicky vyšší pozice. Podnětná jí v tomto ohledu přijde britská blogová sféra, na níž probíhají velmi erudované a konstruktivní diskuse. Kritika by podle ní měla promýšlet svou performativitu, například v perspektivě lokálního ukotvení, péče a zodpovědnosti. Možnou inspiraci pro způsob psaní o divadle spatřuje u divadelních lektorů, kteří se snaží dostat do kůže diváků a osvětlovat jim, proč pro ně může být divadlo přínosné.

Podle Jurániho by podstatným aspektem divadelní kritiky měl být vstup do kontextu daného díla, kdy se bere v potaz jeho společensko-ekonomicko-ekologické pozadí. Vyvstává proto otázka, zda má být kritik spíše hodnotovým arbitrem, nebo mediátorem?

Liška upozornil na skutečnost, že kritik nepochybně je odborníkem s určitým vzděláním a prostředky. Tuto specifickou pozici může využít například pro širší nahlížení na odehrávající se diskuse – nejen o konkrétním díle, ale i o určitých iniciativách (viz CEDIT 08). 

Výrazným tématem se možná trochu neplánovaně stala otázka divadelních cen, jejich validity a způsobu udělování. Liška by při jejich udílení ocenil větší důraz na procesualitu, klíčovou součástí by měla být diskuse. Juráni zmínil, že na Slovensku došlo k založení Akadémie divadelných tvorcov, která ceny udílí na základě toho, jakou svou inscenaci nominují samotná divadla. Rozhodují zde nikoli kritici, ale tvůrci.

Coby součást nabitého programu DSB byla diskuse striktně ohraničena časovým limitem devadesáti minut a řada témat tak zůstala spíše na jejím okraji. Mezi nimi především genderový a generační aspekt, ale také otázka udržitelnosti divadelní kritiky jako profese, či spíše specifického způsobu reflexe divadla. Tato témata by se určitě měla přenést do dalších podobných debat, spolu s Liškovým závěrečným podnětem k promýšlení závislosti divadelních tvůrců a kritiků, která nemusí mít nutně rozměr PR, ale spíše kooperace na proměně divadla v kontextu současných krizí. 

Iva Heribanová
Autorka je studentkou teatrologie a překladatelství anglického jazyka na FF MU, věnuje se divadelní kritice a spolupracuje s CED