Natallia Skarynka: O mužských hrdinech se mluvilo doteď.

Scházíme se zhruba týden před premiérou HRDINEK Divadla Husa na provázku, na které spolupracuješ jako asistentka dramaturgie. Než se dostaneme k samotné inscenaci, zajímalo by mě zeptat se na tvou profesi teatroložky – konkrétně, jak / jestli ti je v aktuálném projektu prospěšná?

Na inscenaci spolupracuji jako asistentka dramaturgie, tedy konkrétně jako asistentka dramaturgyně DHNP Viktorie Knotkové. Původně jsem se nicméně zabývala hlavně tlumočením a překladem pro režisérku Palinu Dabravolskaju, která mluví jenom polsky a anglicky, ale teď už možná i trochu česky. Společně jsme vytvářely jistý komunikační můstek tak, aby spolupráce v Divadle Husa na provázku mohla dobře fungovat.

Má asistence dramaturgie pak hlavně spočívala v práci s inscenačním textem – respektive texty, které jsem pomáhala připravovat (tedy číst, překládat, vykládat, vybírat, upravovat, skládat a přeskládat, přepisovat...). Obnášelo to hledání různých, nejen gramaticky správných, ale i obsahově vhodných ekvivalentů, (dvoj)smyslů a významů v poměrně dlouhých úsecích… Jednalo se přitom o velmi zajímavou dramaturgickou práci vzhledem k poetickému a aktivistickému charakteru textů, ze kterých inscenace vychází. Bylo pro mě velkou výzvou zachovat tento jejich potenciál, tuto jejich kvalitu i po překladu z ruštiny do češtiny. Řekla bych, že jsem byla v jistém směru možná víc „poetickou dramaturgyní“ než cokoliv jiného. A právě v kontextu analýzy a hluboké reflexe textů byla moje profese „teatroložky“ určitě velmi nápomocná, jelikož přesně to je jeden ze základů tohoto oboru.

Natallia Skarynka, inscenace Hrdinky

foto: David Konečný 

A z jakých textů tedy inscenace HRDINKY vychází?

Scénář se skládá z kompilace takových, řekněme, civilních textů, reflektujících všední každodenní situace žen (jejich autorkou je Daniela Samsonová, která studuje na JAMU), a poetických, velmi náročných textů současné běloruské dramatičky Niny Ive. Spolu s Viktorkou Knotkovou, Danielou Samsonovou i režisérkou Palinou Dabravolskajou, která také rozhodovala o tom, jaká část kam patří, jsme následně tyto texty různě škrtaly a upravovaly. Radily jsme se o jejich funkci a umístění nejen mezi sebou, ale také se všemi účinkujícími v inscenaci. Některé texty se odstraňovaly úplně, některé se trochu přepisovaly a hodně záleželo právě na vyznění samotného překladu.

 
S jakými „hrdinkami“ se vlastně v projektu potkáváme?

Inscenace pojednává o hrdinkách všedního dne, kterých si možná ani nevšímáme. Většina lidí si možná myslí, že hrdinka je pouze ta, která udělala něco opravdu významného – o čem se hodně mluví, co rezonuje ve veřejném prostoru atp.. My se snažíme tuto perspektivu nějakým způsobem stáhnout, oslabit a naopak ukázat, že vlastně každá žena je hrdinka. A to, co dělá každý den – nejen fyzicky, ale i ve smyslu toho, s čím se potýká v sobě (vnitřně) – může být hrdinské. Dáváme důraz na téma „kolik toho zvládnout“, na jisté převládající stereotypy a normativitu například ve vztahu „zásluhy a odpočinku“.  Inscenace hodně reflektuje vnitřní (osobní) svět hrdinky.
 

režisérka Palina Dabravolskaja, inscenace Hrdinky

foto: David Konečný 

V inscenaci působí čtyři herečky a jeden herec. Staly se i jejich osobní (vnitřní) „hrdinské stavy“ námětem či součástí HRDINEK?

Přijde mi, že ano. Během zkoušení jsme totiž měli hodně tréninků, během kterých herečky a herec odpovídali na otázky podle seznamu, který si sami sestavili asociativní metodou k pojmům „hrdinství“ a „hrdinka“. Byly mezi nimi například otázky typu „Jak zvládáš únavu? A jak hněv?“ Myslím tedy, že se do inscenace promítají i osobní zkušenosti našeho hereckého týmu. Jeden z plnohodnotných textových příspěvků ve scénáři dokonce patří herečce Tereze Volánkové.

HRDINKY představují feministickou inscenaci v inkluzivním smyslu, která ukazuje zejména různé typy nerovností – například ženu v pozici, kdy dostává menší plat jenom proto, že je žena. Nebo když jí zaměstnavatel nevěří, že může dělat „chlapskou práci“ proto, že musí tedy být automaticky slabší nebo méně šikovná než muž. 

herečka Tereza Volánková, inscenace Hrdinky

foto: David Konečný 

Vnímáš rozdíl, velmi zobecněně řečeno, v postavení žen a mužů v Bělorusku a Česku? Znáš asi obě země poměrně dobře, když jsi z Běloruska odešla již před deseti lety?

Myslím si, že nerovnost v postavení žen a mužů je asi v obou zemích víceméně stejná. Zároveň je ale třeba si uvědomit, že Bělorusko není demokratickým státem. Takže tam je člověk obecně – bez ohledu na gender – v nerovném postavení vůči represivnímu státu.

 
A je v inscenaci prostor i pro reflexi aktuálního dění v Bělorusku? Nebo spíš zobecňuje předváděné fenomény do širších, univerzálnějších poloh? 

Já myslím, že HRIDNKY zprostředkovávají širší témata, nejde o explicitní sondu do jedné konkrétní situace. Nicméně já osobně jako Běloruska, která dobře zná tamní kontext, v inscenaci kritiku současného politického dění stejně vidím. Prostřednictvím osobní reflexe, mého vnitřního stavu coby ženy žijící mimo svou rodnou zemi.
 

herečka Tereza Maxmilián Marečková, inscenace Hrdinky

foto: David Konečný 

Jak bys obecně zhodnotila spolupráci na inscenaci HRDINKY?

Bylo to úžasné. Celý tým je skvělý. Dobře jsme si sedly i s Palinou Dabravolskajou, která na první pohled působí poměrně ostře, zároveň je ale moc milá. A je skvělá režisérka, která dobře ví, co chce – má konkrétní vizi, jak má inscenační tvar vypadat a umí skvěle pracovat s herci a herečkami. I přes jazykovou bariéru si se všemi moc dobře rozuměla.  Zároveň se jednalo o spolupráci umělecky velmi inspirativní. Kromě textů, kterými jsem se zabývala nejvíce, mě na inscenaci zaujal třeba také hudební design v autorství Jiřího Hradila. Některé vybrané básně běloruské dramatičky se budou dokonce zpívat... Zároveň je tento projekt tak trochu „divočárna“.
 
 
Opravdu? Myslíš si, že inscenace někoho pobouří? :-)

Myslela jsem „divočárna“ ve smyslu humorných situací, kterých je v projektu mnoho. Nicméně inscenace by možná mohla někoho pobouřit například počtem žen, které se na ni podílí. A trochu se bojím toho, že možná vyvolá reakce typu „no jo, zase ženský co si stěžují“ nebo „tváří se jako oběť a přitom mají všechno zvýhodněné“. Bohužel se nejedná o vymyšlené stereotypy. I moje kamarádka, stejně stará, nezískala práci v technickém oboru právě proto, že je žena (a tedy na onu činnost nemá vlohy, jak jí bylo sděleno). Jinými slovy mám pocit, že v mužském pohlaví mohou HRDINKY vyvolat nějaký typ úzkosti, kdy reakcí bude: „A proč se jako nemluví o mužích-hrdinech?“… Odpověď je jasná – protože o nich se mluvilo doteď. 
 

herec Milan Holenda, inscenace Hrdinky

foto: David Konečný 

A jaké máš plány v blízké budoucnosti?

Hlavně dokončit své magisterské studium a pak si dát pauzu od studia. Pokračovat v práci nad divadelními projekty. Aktuálně jsem kromě HRDINEK pracovala i na dramaturgii muzikálu Tři v sauně v Divadle Radost (spolu s mým blízkým kamarádem, režisérem inscenace Matějem Taušem). Už máme v plánu i další muzikál. Proto přemýšlím nad tím, že se přihlásím na dramaturgii na JAMU. Cítím, že bych v tomto oboru potřebovala dostat odborné znalosti.  

herečka Růžena Dvořáková, inscenace Hrdinky

foto: David Konečný 

herečka Zdislava Začalová, inscenace Hrdinky

foto: David Konečný