Kultura má obrovský vliv na charakter města

A co tu, z vašeho pohledu, mohou zažít?

Kulturu, která snese evropská měřítka. Nejde jen o hudbu či zajímavou výtvarnou scénu, ale i o širokou paletu divadel. Máme tu přitom nejen silné městské organizace, ale také pozoruhodnou nezřizovanou scénu. Unikátní je, že tohle všechno se děje na pár kilometrech čtverečních. A Brno to stále ještě neumí úplně prodat a v něčem zůstává trochu nesebevědomé a lokální. Uvidíme, co přinese projekt Evropského hlavního města kultury, do něhož se nyní město hlásí. Je ale důležité si uvědomit, že Brno mezi významná a velice zajímavá kulturní evropská města patří již dnes – a to bez ohledu na to, zda bude či nebude oficiálně jmenováno Evropským hlavním městem kultury. Je velmi žádoucí, aby o tom v první řadě věděli občané města a kraje, ale taková zpráva by se měla dostat také k dalším obyvatelům Česka a k zahraničním návštěvníkům. A to se v záplavě událostí a informací nestane samo. Na takovém obrazu města Brna je třeba cíleně a dlouhodobě pracovat.

Kterým směrem by se prezentace kultury města měla ubírat?

Líbí se mi cesta naznačená v dlouhodobých plánech a strategiích města, kde se o Brnu hovoří jako o městu inovací a progresivního umění. Ve strategii se například zmiňuje navazování na ducha funkcionalismu, což byl svého času také úplně nový směr – a Brno bylo jeho hybnou silou. V praxi však progresivní umění stále zůstává trochu ve stínu zájmu města jako takového. Reflektor se zaměřuje malinko jinam. A to je obrovská škoda, protože právě v množství a kvalitě nemainstreamového alternativního umění a klubové kultury spočívá jedinečnost Brna a jeho genius loci.

Máte pocit, že město ze schválené strategie uhýbá?

Je naprosto skvělé, že zde taková strategie vůbec vznikla. Stojí za tím spousta práce a úsilí. V poslední době spíš stagnuje její implementace. Pro nás jako kulturní instituci zřizovanou městem je důležité vědět, co město zamýšlí, jakým směrem se chce ubírat a co hodlá podporovat v krátkodobém i dlouhodobém horizontu. A k tomu by právě měly sloužit tyto plány, včetně těch akčních. CED navíc v poslední době volá po zavedení střednědobých rozvojových plánů v rámci jednotlivých institucí, které by měly být navázané na rozpočet a jimiž bychom se mohli řídit. Snažíme se otevírat diskusi i o dalších důležitých otázkách v oblasti kulturní politiky.

Kulturní instituce a jejich činnost nelze hodnotit pouze podle návštěvnosti a ekonomických ukazatelů. Vedle nich je třeba zhodnotit také kvalitu tvorby a zároveň zvážit dopad jejich činnosti na městskou komunitu a společnost vůbec.

Ve strategii města se mluví o kulturní radě, která by měla být zavedena jako odborný poradní orgán města pro oblast kultury. Je to cesta?

V zásadě je to správná myšlenka. Kulturní instituce a jejich činnost nelze hodnotit pouze podle návštěvnosti a ekonomických ukazatelů. Vedle nich je třeba zhodnotit také kvalitu tvorby a zároveň zvážit dopad jejich činnosti na městskou komunitu a společnost vůbec. Nejde jen o vzdělávací rozměr umělecké tvorby, ale také o prohlubování občanské společnosti, o vytváření synergií s dalšími institucemi, interdisciplinární spolupráci či dopady na sociální soudržnost společnosti. A to nemůže zhodnotit úředník nebo politik, ale pouze odborník, který se kulturou dlouhodobě zabývá a který jí rozumí v širším kontextu.

Proč město takovou kulturní radu ještě nezavedlo?

Realizace takového kroku v sobě skrývá řadu nebezpečí a úskalí. Jak má taková rada vypadat? Kdo by měli být její členové? Jaké by měla mít kompetence a pravomoci? Jsou tu navíc špatné zkušenosti z minulosti s tzv. uměleckou radou. Zavedením rady by nejspíš narostla administrativa a chod kvalitní rady by stál také nemálo peněz. Naproti tomu je třeba mít na mysli, že kultura v Brně stojí 1,2 miliardy ročně a že je tedy velmi žádoucí, aby se fundovaně rozhodovalo o tom, kam a na co přesně peníze v kultuře půjdou. Je velká škoda, že v neustálém běhu věcí nezbývá energie a čas na to, aby otázka kulturní rady byla otevřeně a do hloubky diskutována. To ovšem není věc jedné schůzky za zavřenými dveřmi, nýbrž širší a velmi důkladné veřejné debaty.

Jako ředitel Centra experimentálního divadla zastupujete tři scény – HaDivadlo, Divadlo Husa na provázku a pole performativního umění Terén. Ty v minulém roce získaly hned deset nominací na divadelní ceny. Jsou pro vás měřítkem?

Vždycky potěší, když si vás všimnou nejen spříznění diváci, ale když vás ocení také kritici a odborná veřejnost. To má nepochybně svou váhu. Nebývá zvykem, aby takový počet nominací směřoval do jednoho města, natož do jediné kulturní instituce. Z mého pohledu to potvrzuje obrovský potenciál, který v Centru experimentálního divadla a v jeho současných divadlech vidím. Těší mě, že se nám navzdory těkavé době daří soustředěně dostávat do veřejného prostoru i náročná témata – otázku menšin, sociální a ekologická témata či otázku lidských práv.

Delší čas upozorňujete na podfinancování Centra experimentálního divadla. Mění se něco?

Jsme typická městská kulturní instituce, která se z podstaty věci neobejde bez silné podpory města. Podobné nekomerční kulturní instituce, jež se soustředí na náročný umělecký a vzdělávací program, se v Německu a dalších západních zemích těší silné subvenci měst. Jejich soběstačnost se pohybuje kolem deseti procent a dotace na vstupenku je tak velmi vysoká. Je to logické. Tyto kulturní instituce totiž nenaplňují již existující a všudypřítomnou poptávku po zábavě, ani nevycházejí vstříc městskému vkusu. Jejich úloha ve společnosti je jiná. Ale zpět k vaší otázce. Město se snaží naši situaci zlepšit, ale jde to pomalu. Ve srovnání s jinými podobnými českými divadly jsme stále pozadu, což nám činí velké potíže – provozní i z hlediska konkurenceschopnosti. Je to velká škoda, obzvlášť pokud je zřejmé, že odborná veřejnost řadí činnost CED k tomu nejlepšímu, co v České republice vzniká. Dlouhodobě je to neudržitelné a navíc to nedělá městu dobré jméno.

Co štědrá podpora nekomerčních aktivit a institucí městu přinese, když je vidí omezený počet lidí?

To se těžko měří, dalo by se to popsat spíš příklady. Ve velkých městech bývají univerzity. Aby zde po jejich absolvování zůstávali nejlepší studenti a neodešli za prací jinam, musí se ve městě cítit dobře a kromě jiného musí mít kam zajít za náročnou a kvalitní kulturou. A to se netýká pouze studentů, ale obecně veškerých městských elit. Naše divadla oslovují intelektuální jádro města a tito lidé pak dále působí na své okolí. Například univerzitní profesoři, vedoucí pracovníci a podobné osobnosti, jejichž prostřednictvím pak dochází k multiplikaci a dalšímu působení. Je to těžko uchopitelné, ale má to obrovský vliv na ducha města. Mohl bych to přiblížit ještě jinak. Není moc lidí, kteří vědí, že Václav Havel napsal esej Moc bezmocných. A ještě méně lidí pak tento text skutečně četlo. Reálně to bude zlomek obyvatel. A přesto tato esej měla a stále má obrovský dopad na každodenní život všech lidí v této zemi. Podobně je to s divadlem – aniž by to člověk věděl, může mít vliv na dění ve městě. A to i na ty, kdo třeba v daném divadle nikdy nebyli. Činnost a aktivity CED mají na ducha města a jeho charakter neviditelný, ale trvalý vliv. Třeba již tím, že každoročně dostáváme nominace a ceny za nejlepší divadelní tvorbu v ČR. Pro část obyvatel to pak na Brno vrhá určité světlo.

Naše divadla oslovují intelektuální jádro města a tito lidé pak dále působí na své okolí.

Cítíte pocit hrdosti?

Když Kometa Brno vyhraje extraligu, všichni jsou na to hrdí – a právem. S kulturou je to složitější, obzvlášť s kulturou nekomerční, nemainstreamovou. Neobjevuje se v hlavním vysílacím čase v televizi, nezobrazuje se na internetu, neplní stránky médií. A také kvůli ní nevlají po městě na čtrnáct dní modrobílé vlajky. Přesto má kultura na charakter města obrovský vliv. Kulturní instituce dlouhodobě ovlivňují myšlení a cítění obyvatel a mají přímý vliv na kvalitu života ve městě. Brno má silnou a rozvětvenou kulturu – přidržím-li se příkladu ze sportu, pak můžeme říci, že zdejší umělecká tělesa nejenže hrají první ligu, ale dokonce se řadu let objevují na samotné špici. To je fenomén, na který Brno může být právem hrdé.

V čem považujete brněnské divadlo za unikátní?

Mezi divadelníky existuje jeden starý vtip, který říká, že divadlo se dělá dobré, špatné – a v Brně. Tím je míněno, že brněnské divadlo se dlouhodobě ubíralo vlastní osobitou cestou, která se zcela vymyká tomu, co je v České republice běžné. Myslím, že kromě jiného těžíme z toho, že tu v šedesátých a sedmdesátých letech vznikla malá divadla, která byla něčím zvláštní a mimořádná. Nejenže si dokázala najít své místo v kontrakultuře a v určitém vzdoru, ale především za dobu své existence neatrofovala. V CED se podařilo, že do těchto divadel nastoupily nové generace, a přitom zůstal zachován duch odvážné, progresivní tvorby. Město by na něčem takovém mohlo stavět, bylo by skvělé, kdyby se rozhodlo rozvíjet tento ojedinělý úkaz a spolu s dalšími brněnskými fenomény jej vetknout do štítu jako rodinné stříbro.