Kdo jsou naši diváci? aneb „To prostě není divadlo jako je normální divadlo“

Brněnské kulturní publikum je specifické v mnoha ohledech – protestuje proti inscenacím, chodí pozdě, odchází dříve, snaží se do sálu propašovat občerstvení, „tleská“, i když se mu hra nelíbí, je vybíravé, ale přesto vděčné. A v poslední době bývá celkem často zkoumáno, ať už na půdě akademické (ideální téma pro diplomové práce) nebo v rámci dílčích iniciativ. 

Z diachronních kvantitativních výzkumů profesora Jiřího Trávníčka, zaměřených na české čtenáře a čtenářství, vyplývá mimo jiné i to, že nejčastěji kupujeme knihy za účelem zábavy a jako dárek, výrazně méně kvůli vzdělání, že nejčastějším kritériem pro výběr knihy je žánr, a že nejvíce informací o knihách získáváme na doporučení blízkých nebo známých.[1] Jak je to ale s divadlem? Kdo jsou naši diváci? Co ovlivňuje jejich výběr konkrétních představení k navštívení? A chodí se dnes publikum do divadla vzdělávat? To všechno, ale tak trochu jinak, jsme se pokoušeli zjistit v průzkumu diváckých zážitků, který v HaDivadle probíhal od ledna do května 2022.

Předchozí Sezona 47: Nerůst reagovala na zpomalení kapitalistického systému, produkce i spotřeby, společnosti zaměřené na výkon, což se v kontextu pandemií zmítaného světa ukázalo nejen nevyhnutelným, jako spíš žádoucím. „Nerůst nevnímáme jako rezignaci, nečinnost, ale jako prohlubování našeho pohledu na realitu, která nás obklopuje, a rozvíjení schopností nacházet jiné cíle než produktivitu. Nerůst nabízí šanci k odebírání, zpomalování, a tím paradoxně k tomu získávat víc.“[2]

Ve své snaze o udržitelnost tak kromě tří odložených premiér uvedlo HaDivadlo „pouze“ tvůrčí intervence. Série doprovodných akcí k již stávajícím inscenacím cílila na nové možnosti nazírání, jevištní rekonstrukce a experimenty, a především na prohloubení vztahu s publikem. Ve snaze přiblížit se, poznávat a setkávat se se svými diváky i v jiných situacích než nabízí zavedená návštěva divadelního představení, začalo divadlo hledat a rozšiřovat nové cesty, způsoby a formy komunikace s recipienty vlastní tvorby.

Foto: Jakub Hrab

Na sedadlech v sále i ve foyer se během roku začaly objevovat podněty vybízející k úvahám vztahujícím se ke konkrétním hrám (výstřižky s otázkami, divadelní merch s úryvky monologů), zvýšila se četnost edukačních aktivit (úvody, besedy, workshopy a přednášky) probíhajících několikrát měsíčně, nově se mohli diváci aktivně zapojit ve vybraných představeních, až nakonec vyvstala myšlenka poznat diváky a jejich specifické zážitky ještě o něco blíže.

V sezonním experimentálním průzkumu, majícím ambici vést zvědavý dialog s divákem, namísto sbírání výlučných dat, jsme zaznamenávali co nejosobnější pohled a reflexi našich návštěvníků. Respondenti a respondentky, které do HaDivadla přivedlo mnoho různorodých motivů nebo i osobní pozvání, pocházejí z kultuře blízkých i zcela vzdálených oborů. Celkem dvacet účastníků napříč věkovými skupinami i s rozdílnou znalostí našeho repertoáru poskytlo dobrovolně svou, v procesu anonymizovanou, zprávu o zakoušeném a viděném, a v dialogu s lektorkami formulovali, jak událost představení vnímali v průběhu i jak v nich žili nebo se měnili s odstupem času.

Jak může rezonovat zkušenost z události divadelního představení u různých diváků v průběhu delšího časového období? Co zůstane v paměti vnímatele nejsilněji otištěno? Jaký vliv na percepci při představení může mít mentální a fyzický stav, v němž divák do divadla přichází? Mění se dojem a postoj zásadním způsobem na druhý den? A po týdnu? Po měsíci? Po třech měsících od návštěvy?[3]

Dříve než začneme pracovat s konkrétními odpověďmi dvacítky dotazovaných diváků, pokusíme se přiblížit vlastní průběh průzkumu. Samotná iniciativa vzešla ze zmíněné touhy poznat diváky HaDivadla blíže. Nešlo v žádném případě o plošné šetření, jehož výsledkem by byla jakkoli generalizovatelná data. Z poloviny náhodně vybraní a z poloviny cíleně pozvaní diváci navštívili osm inscenací v různých reprízách. Už výchozí recipientská zkušenost se tedy diametrálně lišila. Rozhovory vedlo pět lektorek, každá z nich svým osobitým způsobem. Ačkoliv základní otázky a směřování konverzace s diváky byly stanoveny předem, na každé z lektorek bylo rozhodnout, kolik času s daným divákem v diskusi stráví a jak moc bude případné divácké odpovědi rozvíjet doplňujícími dotazy. Časové rozpětí prvního rozhovoru, odehrávajícího se ústně bezprostředně po skončení představení, tak sahalo od pár minut až k více než hodinovým debatám.

Namísto tendence nasbírané odpovědi srovnávat a zobecňovat, jak by tomu mohlo být při stejném vstupním zážitku a kodifikovaném průběhu dotazování, jsou cenným zjištěním právě individualizované subjektivní asociace a odpovědi jednotlivých respondentů. V rámci průzkumu byla dvacítce diváků nabídnuta opravdu nevšední dlouhodobá práce s vlastním recipientským zážitkem. Díky rozhovorům s lektorkami neskončily úvahy nad představením ještě téhož večera opuštěním Alfa pasáže, zážitek byl znovu a znovu oživován v průběhu tří měsíců. Přestože si z průzkumu odnášíme poznatek, že po třech měsících již zážitek z představení pro diváky živý zpravidla nebývá, respondenti opakovaně uváděli, že právě díky tomu, že s nimi jejich divadelní zážitek někdo hlouběji diskutoval, si dané představení vybavují intenzivněji. Rozhovory s lektorkami některé z nich dokonce vedly k vědomější práci s osobním zážitkem, či dokonce k uvažování o svém vlastním přemýšlení nad ním.

Foto: Terezie Fojtová

„Jelikož jsem byl takto systematicky dotazován na nějaké konkrétní umělecké dílo poprvé, k určité změně u mě došlo spíše na úrovni ‚přemýšlení nad přemýšlením o Zdi‘, než ‚přemýšlení o Zdi‘, a to díky autoreflexi odpovědí, které jsem ti již poskytl. Zkrátka se má pozornost od díla samotného přesunula k tomu, jak jsem o něm vlastně uvažoval. Proč jsem odpovídal tak, jak jsem odpovídal?“ Respondent 22 let, student filmové vědy. Korespondence k představení Zeď 18. 2. 2022 vedená KB.

„Popravde som si to predstavenie najlepšie zafixoval pre náš dlhší dialóg po predstavení, ktorý ma viedol hlbšie premýšľať nad samotnou inscenáciou.“ Respondent 28 let, lékař. Korespondence k představení Strýček Váňa 14. 1. 2022 vedená BN.

„Pro mě je hlavně nová situace, že takovouto formou (navíc s poměrně velkým časovým odstupem) nějaké divadelní představení reflektuji. Pomáhá mi to utřídit si myšlenky a zamyslet se nejen právě nad onou hrou, ale i jinými, souvisejícími otázkami a vidět je i z dalších zorných úhlů.“ Respondent 47 let, středoškolský pedagog. Korespondence k představení Naši 10. 1. 2022 vedená KB. 

Ačkoli se vzhledem k charakteru průzkumu vyhýbáme jakýmkoli zjednodušujícím závěrům, překvapilo nás v průběhu několik opakujících se jevů. Pojďme se na ně podívat podrobněji.

Práce, škola, únava. Vlastně to až tak překvapivé není, přijít na večerní představení po dlouhém dni se odráží na energii, soustředěnosti a vnímání. To je fakt, který všichni dobře známe. Tím spíš, jedná-li se o náročnější, tíživější, hlubší námět. Pozitivní je ovšem zjištění, že respondenti uváděli, že i přes pochopitelné vyčerpání se jim po celém dni podařilo na divadlo „naladit“. Některým z nich dokonce i díky doprovodnému programu v podobě úvodu či tvůrčí intervence.

„Těším se, jsem hodně zvědavá. Jinak jdu z práce, takže to bylo hektické. Využívám chvilku před představením, než to vypukne, k tomu dostat se nějak do módu mimo práci, do módu volný čas. [...] Na představení mě pozvala kamarádka Anička, o intervenci jsem tušila předem, nicméně jsem úplně přesně nevěděla, co očekávat. Vyzkoušela jsem a dojem byl překvapivě uspokojující, přestože ostatní, kteří vyzkoušeli, mě varovali, že mi z toho bude smutno. Měla jsem opačné pocity, byl to relax.“ Respondentka 27 let, redaktorka ČT. Rozhovor mezi tvůrčí intervencí a představením Naši 10. 1. 2022 vedený AŘ.

„Nechtělo se mi. Byl jsem unavený z práce, ale měl jsem koupené lístky. Před představením jsem šel na úvod, který mě na něj částečně naladil.“ Respondent 32 let, provozní (gastronomie a služby). Rozhovor po představení Zeď 7. 1. 2022 vedený PA.

„Jsem trošku unavená, ale já se tady chytnu vždy hned. Mně to stačí u vchodu hned, jak se zapl ten vysavač. [...] No, tady to totiž má speciální kouzlo. To prostě není divadlo jako je normální divadlo.“ Respondentka 53 let, uklízečka. Rozhovor po představení Maloměšťáci 18. 1. 2021 vedený KB.

„Physically I was tired as well. Mentally, I may say that I was really curious about the play, because of the discussion before the performance, so I was thinking how the picture from my head will be transformed to the scene.“ Respondentka 22 let, studentka divadelních studií. Rozhovor po představení Vnímání 26. 1. 2022 vedený BN.

Vedle úvodů a besed testovalo HaDivadlo v loňské sezoně i nový formát, tzv. divácké ladění, které se diváky snaží připravit na zhlédnutí představení jiným způsobem. Využívá při něm meditačních technik, tvůrčího psaní, prvky role-playingu, scénického čtení nebo třeba narativní pantomimy. Ladění se konají na Studiu HaDivadla a CEDu přibližně jednou měsíčně, trvají hodinu a účastnit se jich může v podstatě kdokoliv, včetně těch, kteří inscenaci zhlédli už dříve. Nabízené aktivity jsou zdarma otevřené všem zájemcům. Zdá se to jako smysluplně strávený čas, ale na straně druhé, pokud si představíme, že bychom navštívili doprovodný program před i po představení, je to skoro jako vzít si po práci druhou směnu. Je vůbec možné zažít v takovém temporytmu v rámci ladění absolutní refresh, užít si umělecký zážitek z představení a ještě vést dialog na besedě po představení? Mají diváci časovou i energetickou kapacitu na takto nabitý program?

„Asi jsem přišla unavená, protože jsem se špatně vyspala a celý den jsem se nemohla přemoct nic dělat a ještě to divácké ladění, na kterém jsme byli, bylo navíc takové relaxační.“ Respondentka 22 let, asistentka pedagoga. Rozhovor po představení Vnímání 25. 1. 2022 vedený TCH.

Foto: Ivo Dvořák

Předpoklad vnímání jednotlivých inscenací v rámci dramaturgie sezony, analýza díla nebo hlubší reflexe se spíše nenaplnily. K dramaturgii a směřování divadla se nevyjádřil žádný z respondentů, přestože někteří z nich byli s jejím manifestem seznámeni v rámci úvodu nebo v programu k inscenaci. Téměř ve všech případech jsme ale zaznamenali korelaci zážitku k osobní žité zkušenosti, a také ke kulturně-společenskému kontextu, případně k obojímu současně. Inscenace Naši a Maloměšťáci často v respondentech vytvářely přímé pocity ztotožnění s konkrétními postavami, poznávali sami sebe, rodinné příslušníky i své známé.

„Ono je to trochu jak u nás doma… To víte, že mám asociace, třeba když vidím toho tatínka… Mně tatínek umřel, když mi byly dva roky, ale znám lidi, kteří se v rodině chovají takhle. Ta maminka, ta mi třeba taky připomíná jednu známou. To je jasný, že tam ty archetypy člověk prostě pozná.“ Respondentka 53 let, uklízečka. Rozhovor po představení Maloměšťáci 18. 1. 2021 vedený KB.

„Totiž – silně jsem se ztotožňovala s nejmladší postavou a přesně si představila, jak jiná se cítím doma. Sdílela jsem to nepochopení. Taky jsem přemýšlela, jaké by to bylo, kdybych na představení vzala třeba mamku. S kým by souzněla zase ona.“ Respondentka 21 let, studentka scénografie. Rozhovor po představení Naši 12. 1. 2022 vedený TCH.

Ojediněle přistupovali respondenti ke zhlédnutému představení velmi odosobněně. V případě jednoho z diváků šlo o pracovní odstup způsobený pravděpodobně jeho povoláním středoškolského pedagoga – představení hodnotil v kontextu atraktivnosti tématu pro jeho studenty. 

„My jsme dostali ve škole nabídku představení pro studenty. Já si vybral Naše, protože o tak aktuálním tématu klimatické krize toho moc není. Takže mě přivedla rešerše, než sem přivedu studenty.“ Respondent 47 let, středoškolský pedagog. Rozhovor po představení Naši 10. 1. 2022 vedený KB.

V případě druhém šlo o výraznou výchylku ve formě asociací s jinými uměleckými díly, teoretickými texty a jejich autory.

„O tom píše Deleuze ve vztahu k člověku, o těch singulárních intenzitách, předosobnostní intenzity, které ho, řekněme, utvářej a které jsou dost různorodé a které se můžou v některých chvílích uvolnit, třeba když se přestane člověk ovládat, tak to mi to připomnělo. V tu chvíli jsem si říkal, sakra, tohle je dobrý, tohle mě baví. [...] A taky se mi hrozně líbilo, že tam nebylo vůbec vysvětlené, proč a kde se vzala ta zeď a jak to dopadlo. Protože to by mi to upřímně hrozně posralo. Mě tohle baví na Weinerovi, mém oblíbeném expresionistovi, že u něj se často taky to nebezpečí nebo to zlo, co se dostane do života těch jeho hlavních hrdinů, objeví úplně zničehonic, náhodou, je to náraz, Tomáš Jirsa tomu říká afektivní přesmyky.“ Respondent 22 let, student filmové vědy. Rozhovor po představení Zeď 18. 2. 2022 vedený KB.

Od první fáze rozhovoru, který narozdíl od zbylých čtyř písemných fází probíhal ústně, se obsah psaných odpovědí omezil často na jednu větu, v některých případech na pouhé jedno slovo. Samozřejmě hrálo roli mailové či messengerové prostředí, zároveň je však potřeba přiznat, že některé otázky přímo vybízely k jednoslovným odpovědím, zvláště pokud šlo o negaci předkládaného tvrzení. Někteří respondenti dokonce v pozdějších fázích průzkumu přestali na dotazy odpovídat úplně.

Četl sis nebo si něco více zjišťoval k tématu? „Nope.“ Respondent 19 let, student psychologie. Korespondence k představení Naši 11. 1. 2022 vedená KB.

Jak se změnil Váš dojem oproti původnímu? „Asi ne, už jsem o něm nepřemýšlel.“ Respondent 32 let, provozní v gastronomii. Korespondence k představení Zeď 7. 1. 2022 vedená PA.

Nejčastější shodou se ve výpovědích napříč inscenacemi ukázalo sdílení zážitků s blízkým okolím (s rodinou, přáteli, kolegy nebo studenty). Poměrně často se objevovalo také hodnocení zpracování, tedy zda se jedná o pojetí klasické nebo experimentální. Například inscenace Maloměšťáci, byť využívá zcizovací efekty, se v rámci scénografického řešení odehrává v dobových kulisách a byla v několika výpovědích ohledně tvůrčího uchopení hodnocena jako „klasická“. Oproti tomu Strýček Váňa, který byl scénografickým řešením zasazen, řekněme, do současnosti, byl hodnocen jako „experimentální“.

„Bylo to hodně ruské, hlavně atmosféra. Zpracování bylo spíše klasické než experimentální.“ Respondentka 48 let, soudkyně. Rozhovor po představení Maloměšťáci 18. 1. 2022 vedený PA.

„Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientoval v dost netradičním zasazení textu z ruských dobových reálií do spíše současného bezčasí s využitím internetu, šňupáním kokainu a popíjením vína místo vodky. Po úvodních a velmi volně plynoucích obrazech mě nicméně hutná atmosféra představení a především výteční herci postupně dovedli k okamžikům, kdy jsem si říkal ano, to je ono, to je přesné (s jedinou výjimkou opilecké exhibice jinak dokonalého Roberta Mikluše jako Astrova).“ Respondent 70 let, pracující důchodce. Rozhovor po představení Strýček Váňa 14. 1. 2022 vedený AŘ.

Negativně hodnocená nebyla žádná z navštívených inscenací, některé ze současných her však neunikly kritičtější reflexi. Následující citované výpovědi nás přivedly k myšlence, jaká jsou vlastně v dnešní době kritéria zaručující experimentální divadlo? A stává se nečitelné dílo automaticky moderním uměním?

„Pokud člověk přistoupí na poetiku inscenace, tedy na absurdně-schizoidní text a absurdní fyzické akce, celkový dojem zvláštního experimentu, který má dokonce i scénický půvab, může to v tu chvíli fungovat. Pokud by tudy ale mělo směřovat moderní divadlo, dostalo by se do slepé uličky a zacyklení ve své nesrozumitelnosti. Výbuchy smíchu v hledišti vnímám jako úzkost z rozpaků, jak interpretovat nabízený svět.“ Respondent 80 let, divadelní kritik. Rozhovor po představení Po celou dobu představení probíhá představení  5. 1. 2022 vedený TCH.

„Myslím, že to bylo uděláno velmi ,divadelně‘. [...] A tím to působilo jako taková běžná divadelní hra. Když jsem si o inscenaci četla, myslela jsem si, že celá bude více experimentální, mnohem více o pocitu nicoty, zpomalení, pocitu uvnitř nás, když chceme být jen tady a teď s ničím navíc. A ono bylo, ale ukázáno takovou více popkulturní cestou. [...] A je pravda, že náš úhel pohledu na experiment je zcela opačný. Co si tady v Česku myslíte, že je velké experimentální divadlo, je pro nás spíš jako běžné, je to úplně na opačné straně našich představ.“ Respondentka 23 let, studentka divadelní vědy, zahraniční host. Rozhovor po představení Vnímání 26. 1. 2022 vedený TCH.

Foto: Terezie Fojtová

Více než o průzkum s jasnou metodologií jsme se snažili o jakousi hru na výzkum, o experiment na úrovni systematické práce s diváckým zážitkem. Testovali jsme možnosti dialogu s vybranými diváky, jimž byla dána výjimečná příležitost diskutovat svou individuální zkušenost jeden na jednoho v delším časovém horizontu. Udělali jsme po cestě mnoho přešlapů, ať už ve formulaci otázek, které mohly být vstřícnější k rozvedenějším odpovědím, v nesjednocené formě dotazování, v příliš rozkročeném vstupním vjemu… Nicméně označit tento projekt za neúspěšný jen proto, že jeho výsledkem nejsou graficky znázornitelná objektivizovatelná data, se nám zdá velmi zbrklé a zkratkovité. 

Díky individuálnímu přístupu se nám podařilo blíže poznat dvacet diváků HaDivadla, byli mezi nimi prvonávštěvníci i pravidelní recipienti, ženy a muži různého věku i profese. A právě tato zkušenost se nám zdá jako pravý důkaz široké škály možností, jakými způsoby může divadlo k divákům promlouvat, k čemu je podněcovat, jaké interpretace nabízet. Výsledkem naší hry na průzkum je zaznamenaný zlomek obrovsky rozbíhavého diváckého vnímání, který pokládáme za cenný především v kontextu dalších doprovodných aktivit HaDivadla i celého Centra experimentálního divadla. A co by nám mohlo být větší odměnou, než odpovědi dotazovaných svědčící o radosti z času, který jim byl věnován, z rozhovorů obohacujících vlastní dojmy, z pozitivního divadelního zážitku, který podněcuje k další návštěvě?

„Skoro jsem zapomněl na ten původní dojem! Ale teď mám dojem, že to chci vidět znova.“ Respondent 23 let, student herectví. Korespondence k představení Maloměšťáci 25. 2. 2022 vedená PA.

„Popravde som si to predstavenie najlepšie zafixoval pre náš dlhší dialog po predstaveni, ktorý ma viedol hlbšie premýšlať nad samotným divadlom.“ Respondent 28 let, lékař. Korespondence k představení Strýček Váňa 14. 1. 2022 vedená BN. 

„Jsem rád, že jsem šel.“ Respondent 19 let, student psychologie. Korespondence k představení Naši 11. 1. 2022 vedená KB.

Petra Antalová & Kristýna Businská

Účinkovali:

Respondenti: pedagog 47 let, student psychologie 19 let, uklízečka 53 let, student filmové vědy 22 let, provozní v gastronomii 32 let, soudkyně 42 let, student herectví 23 let, filmový dramaturg 29 let, vychovatelka 58 let, psycholog a divadelní kritik 80 let, studentka scénografie 21 let, asistentka pedagoga 22 let, studentka divadelní vědy 23 let, studentka JAMU 23 let, studentka gymnázia 16 let, lékař 28 let, programátorka 26 let, programátor 28 let, studentka divadelních studií 22 let, student mediálních studií 25 let, redaktorka zpravodajství ČT 27 let, pracující důchodce 70 let, manažerka 40 let

Lektorky: Petra Antalová, Kristýna Businská, Tereza Chvátalová, Barbora Nitschová a Anna Řeháková

Supervize: Matěj Nytra

______________________________________________________________________
[1] TRÁVNÍČEK, Jiří. Překnížkováno: Co čteme a kupujeme (2013).

[2] Z programového prohlášení k Sezoně 47: Nerůst, 2021/22.

[3] NYTRA, Matěj. Anotace projektu Průzkum diváckých zážitků [online]. Dostupné z: https://www.hadivadlo.cz/hra/pruzkum-divackych-zazitku/.