Autenticita a tajemnost Chazarského slovníku mě zcela pohltila

Je pro vás důležité, že jste se narodila ve znamení Blíženců, jak máte uvedeno v medailonku na stránkách DHNP?

To je pro mě naprosto osudové, protože já jsem ve svém životě opravdu blíženec. Mám v sobě tyto dvě polohy, kdy jsem velmi mírumilovná, vstřícná a zároveň dokážu vycenit zuby a bránit svoje. Moje sestra Hana, dvojče, to v sobě tolik nemá. Já jsem spíš po tátovi a ona po mamince, která byla knihovnice, milovnice knih, hudby. Táta byl důstojník ČSLA. A já s bratrem jsme byli divočáci po něm. A ještě moje datum narození – 6.6.1960, já tam mám i toho ďábla.

Loni jste oslavila 40 let v angažmá v DHNP. Jak se podařilo čerstvé absolventce konzervatoře dostat se do tohoto avantgardního a režimu nepohodlného divadla? Byl vám provázkovský styl, vyžadující kreativitu, chuť experimentovat, improvizovat, provokovat, od začátku blízký?

Mě a sestru na konzervatoři učil Peter Scherhaufer. A protože byl náš profesor a protože to byl náš naprostý bůh, všemu, co řekl, jsme bezmezně věřili a důvěřovali. Věděla jsem díky tomu, že jediné možné angažmá v Brně je pro mě Provázek. Byl tam Peter. Tím, jak nás vedl, co nám o divadle vyprávěl, co nás učil – bylo už předem dané, že přesně takové divadlo chci dělat.

Pocítila jste tehdy kvůli divadlu nepřízeň mocných i osobně?

Pocítila jsem to hlavně při schvalovačkách, které tenkrát naše vedení, Petr Oslzlý,  Eva Tálská, Peter Scherhaufer – Pospíšila už jsem nezažila, ten už tenkrát v divadle nebyl – těžce neslo. V inscenacích samozřejmě zaznívaly narážky proti režimu, musely být ale mistrně schovány za slova, za věty, za akce. Ale pokud se náhodou nepodařilo, nemilosrdně se škrtalo a zakazovalo. V osobní rovině ale vůbec. Provázek tenkrát často jezdil do zahraničí, takže každý nováček, tedy i já se sestrou, musel jít na pohovor do Mahenovy Činohry za mužem, kterému se přezdívalo Šerý vlk, protože byl celý bílý. A ten měl tendence si člověka přihrát na svoji stranu a očekával, že po vrácení se do Brna budeme podávat hlášení. Ale na to samozřejmě normální člověk nikdy nepřistoupil. A jsem si jistá, že ani nikdo jiný z Provázku nedonášel.

Co se za všechna ta léta ve vašem divadle nezměnilo?

Programové prohlášení Provázku. To se absolutně nemění. Právě v něm jsou zakomponovány všechny základní ideje, které Provázek prosazuje po celou dobu svého působení a nikdy z nich neuhnul.

V čem jste se naopak museli přizpůsobit moderní době?

Moderní doba pro Provázek přišla s revolucí. Divadla najednou nevěděla, co hrát, to samé potkalo i nás. Do té doby jsme byli striktně vyhraněni proti režimu, proto nás zvali do zahraničí na všechny festivaly a proto jsme měli takovou obrovskou slávu. Ale po revoluci měl i Provázek trošku problém s dramaturgickým plánem. Takže se nasadil Havel, Zahradní slavnost. Do dneška si pamatuji, že jsme nikdo nevěděl, jak to hrát, Peter Scherhaufer nevěděl, jak to režírovat. To bylo pro nás něco naprosto neznámého. Najednou se objevil velmi těžký absurdní text Václava Havla a my chvíli nevěděli, co s tím. A vidíte, nakonec se z toho vyklubalo nejslavnější představení Provázku té doby. Objeli jsme s ním celou republiku a diváci to bezmezně milovali.

Jak se za tu dobu vyvíjelo vaše publikum?

Na Provázek celou dobu, jak já ho znám, chodili hlavně mladí. Při nástupu Vladimíra Morávka jsem nabyla dojmu, že se publikum proměňuje. Začala chodit i starší generace, obzvlášť na představení Amadeus, kdy k nám jezdily autobusy plné seniorů. Najednou se Provázek otevřel i téhle skupině. Do té doby jsem to nepociťovala. Když ještě režírovala Eva Tálská, říkalo se, že je Provázek ulítlý právě v tom, jak komunikuje s publikem. To znamená: Jdeš dneska na Provázek? Tak se připrav, že tě polijí pivem, dají ti dort nebo tě vyzvou k tanci na jevišti. Ve skutečnosti to bylo daleko horší (smích). Já ovšem nemám ráda takové ty agresivní ataky na diváka, je mi jich až líto. Za tu dobu, co dělám divadlo, jsem si uvědomila, že to divák nemusí přijmout, jak je plachý. Jsou lidé, kterým to může být nepříjemné a cítí se zaskočeni.

Proslavila vás role podivínského fotografa Miroslava Tichého nebo svérázné uklízečky Emmi Kurowski. V jednom z nejnovějších představení hrajete originální filozofku a feministku Annu Pammrovou. V čem s těmito solitéry souzníte?

U Tichého bych byla se souzněním opatrnější. Byl to solitér, který se na protest proti režimu dobrovolně vyčlenil ze společnosti. Emmi Kurowski mi byla blízká, protože samozřejmě všichni víme, že zamilovat se je možné v jakémkoli věku a do jakéhokoli věku partnera. I díky ní se mi víc rozšířily obzory. To se v tom lidském životě děje – hlavně, že to vyhovuje těm dvěma a ostatním do toho vůbec nic není. A u Anny Pammrové se jednalo o asi nejtěžší text v mém životě, snad jen kromě role Matky režiséra J. A. Pitínského. Čím hlouběji jsem do textu Pammrové pronikala, začala mi být ze všech mých postav nejbližší, zjistila jsem, jak moc podobné si jsme. V životě jsem začala milovat samotu, přírodu, nepotřebuji být každý den mezi obrovskou skupinou lidí, naopak si vybírám, s kým budu trávit večer. Už jsem připravená nežít život ve velkém městě se všemi jeho vymoženostmi. Vracím se zpátky – mít toho v životě míň. Umím si představit život, jaký vedla ona. A jestli by mi něco chybělo? Rozhodně ne obchody a restaurace, ale opera, protože ji bezmezně miluji, a divadlo. Není nic krásnějšího než ráno otevřít okno a neslyšet auta, ale zpěv ptáků. Mám takové místo, doma, v domě po rodičích. Odpočívám zahradou, utřídím si myšlenky a všechnu svou lásku složím do rukou mé lásce největší, vnučce Justíně.

Zrod představení má několik fází. Kterou z nich máte nejraději?

Za ta léta jsem se dobrala k naprosté změně. Dřív jsem ráda zkoušela, teď nejradši hraju.  Nabíjí mě publikum. Když už je inscenace hotová a já vidím na diváky v sále a mám tak možnost k nim konkrétně promlouvat -  to je teď má největší radost. A po covidu samozřejmě o to víc. Nevidím jejich úsměv, vidím jen oči, ale stejně mám pocit, že se usmívají očima. Jak já se těším na dobu, až ty roušky sundají!

Čím jste teď nejvíc pohlcena?

Právě zkouším s Bolkem Polívkou překrásnou hru Karla Steigerwalda Kdo sestřelil toho anděla. Kývla jsem na to samozřejmě kvůli Bolkovi. Mám pocit jakéhosi návratu k tomu, co bylo kdysi. Je to asi zvláštní náhoda nebo osud, moje první inscenace na Provázku byla Poslední leč, kterou režíroval Bolek Polívka a hráli jsme v ní já, moje sestra a Jura Pecha. Jsem přesvědčená, že i v této inscenaci, kdyby Jura Pecha neumřel, by s námi hrál. Já, Bolek a Peca. To by byl ten návrat úplně dokonalý. Ale stejně se teď v myšlenkách nejvíc vracím k inscenaci Chazarský slovník, která u nás měla 25. ledna premiéru. Ta mě zcela pohltila. Okolnosti nám během zkoušení nepřály, celé divadlo jsme si pěkně jeden po druhém prošli covidem. Padl jeden, za 14 dní šel další. Ale Pavić (autor literární předlohy) na nás pořád koukal někde z rohu a hlídal, abychom uspěli. Ta inscenace má v sobě něco tak neskutečně tajemného a zároveň autentického s dobou, kterou právě prožíváme, a to, co s ní dokázal režisér Jan Mikulášek, navzdory všem překážkám udělat, to se tedy u divadla jen tak nevidí. Osudová inscenace.

Rozhovor vedla: Zdeňka Kocábová

Původní verze vyšla v časopise Brněnský metropolitan v únoru 2022.