Aleš Kolařík: O archiválie se musí pečovat, uchovávat je a zároveň zprostředkovávat veřejnosti.

Aleši, jak dlouho už pracuješ v CEDu?

Pokud počítám i své brigádní začátky, tak jsem v Knihovně a archivu CED již pět let.
 

Začínal jsi jako pomocná pracovní síla v archivu, který v devadesátých letech založila na popud tehdejšího ředitele CED – Petra Oslzlého – paní Alena Rajlichová. Ty jsi nastoupil v roce 2018, kdy pracoviště vedla Marie Chybová (tč. Kvapilová), je to tak?

Ano, v tom roce jsem zareagoval na výzvu, že v CEDu hledají někoho na výpomoc. Přihlásili jsme se společně s mou tehdejší spolužačkou z Katedry divadelních studií FF MU Bárou Havlovou a oba nás vzali. Víceméně brigádně jsme do archivu docházeli několik let a teprve postupem času se z toho v mém případě stala trvalejší pracovní vazba.

Tehdy, vlastně podobně jako dnes, do mé pracovní činnosti patřilo třídění různých propagačních materiálů jako jsou například plakáty a další tiskoviny k divadelním produkcím, taky jejich zapisování a třízení, doplňování fondu inscenací, popisování materiálů … Pak také třízení a identifikace doposud nezpracovaného archivního materiálu, kterého je dodnes mnoho – roztřídit, zařadit do existujících fondů nebo vytvořit nový. Máme stále mnoho neidentifikovaných kusů například z velmi obsáhlé pozůstalosti Petra Scherhaufera. Archivují se režijní knihy, inspicientské zápisy, fotografie nejen z hotových performativních děl ale i z procesu zkoušení atp.

Nutno podotknout, že archiv a knihovna CED vznikly jako takové „prodloužené ruce“ uváděných inscenací. Například knihy byly vždy nakupovány jako jejich inspirační nebo přímo dramaturgické zdroje. Tak je to v zásadě i dnes, i když – jak sama ze své pracovní zkušenosti v CEDu dobře víš – povaha knih se v posledních letech dost mění. Už nekupujeme jen romány, jejichž dramatizace se v divadlech realizují, ale především knihy filozofické, diskursivní, aktivistické …. to vlastně dobře odráží současnou podobu a směřování CEDu a jeho scén.
 

 Aleš Kolařík v archivu CED

ukázka nedávno zakoupených publikací knihovny CED 

Archiv a knihovna tedy sdružují materiály týkající se všech divadel a projektů CEDu. Dá se říct, že se tento účel plní vyrovnaně? Nebo existují tzv. mezery?

Přesnější je určitě ta druhá možnost. Třeba takový fond HaDivadla je bohužel podstatně nedopracovaný – velká část archiválií z minulosti chybí, například z devadesátých let. To je problém, na který často narážím i v kontextu badatelských dotazů a požadavků. Nemáme z té doby ani mnoho fotek, protože se do archivu buď ještě nedostaly, nebo možná (už) vůbec neexistují …

Občas se ale přeci jen něco objeví – jsem například v kontaktu s bývalým dlouholetým inspicientem HaDivadla Ukulem (Miroslav Kumhala) nebo tamním zvukovým mistrem Flávou (Karel Hanák). A díky jejich osobním materiálům, jako třeba starým VHS kazetám nebo fotkám, se některé mezery daří zaplňovat.  Podobně je to i u Divadla U stolu, které už zaniklo a mohlo by se tedy zdát, že vytvořit jeho ucelený archiv není problém. Ale naopak – i v případě DUSu máme stále mnoho mezer, které ještě nejsou dopracované.

Lze vůbec někdy práci v archivu považovat za „hotovou“?

Já se domnívám, že ne, protože se vždy může objevit nějaká nová skutečnost, například něco z pozůstalostí, co na materiál vrhne nové světlo.  A to i v případě, že archiválie již byly využity – interpretovány například v nějaké publikaci. I tak se může najít něco, co již „vzniklou perspektivu” doplní či zcela převrátí. Přestože tedy nějaké divadlo ukončí svou činnost, tak jeho archivační proces pořád probíhá. Na konec jsem alespoň prozatím ještě nenarazil …
 

Dostávají se do archivu CEDu často materiály, které mají takový potenciál dosavadní interpretaci nějak posunout?

Ano, to se stává. Bohužel je ale takový přísun nových archiválií mnohdy spojený se smutnou skutečností úmrtí nějakého pamětníka nebo pamětnice.  Minulý rok se k nám například dostalo mnoho zajímavého materiálu z pozůstalosti bývalé herečky Divadla Husa na provázku, nedávno zesnulé Evy „Trudy” Vidlařové.  

archiválie spojené s inscenacemi Divadla Husa na provázku
 

A co ty osobně považuješ za největší přednost archivu CED? Komu bys jeho návštěvu doporučil?

Hm, to možná souvisí s otázkou výše, jestli se domnívám, zda práce v archivu může být někdy u konce. Pokud badatelé a badatelky zaznamenají nějakou odbornou literaturu, založenou na výzkumu našeho archivního materiálu, tak mohou nabýt dojmu, že už zkrátka bylo všechno napsáno, vyloženo, vyřešeno ... Tak to ale není – vždy stojí za to nahlížet i do (zdánlivě) zpracovaného materiálu znovu, pokud člověka zajímá.

Příkladem mohou být nedávné filmové dokumenty o Evě Tálské nebo Petru Scherhauferovi, či aktuálně připravovaný o Hubertu Krejčím. Dramaturg Jakub Liška, který založil a spolu-vede časopis CEDIT, zase v těchto dnech čerpá z našeho archivu pro chystanou publikaci 30CED...  V covidové době náš archiv navštěvovali třeba divadelní tvůrci Petr Erbes a Boris Jedinák, kteří připravovali inscenaci Setkání spiklenců. Na základě našeho archivního materiálu shromážděného kolem kauzy „Slušní lidé" zase zčásti vznikla i aktuální inscenace Vykouření … Čili nejen studující vysokých škol či teatrologové a teatroložky k nám chodí bádat, ale i umělci a umělkyně věnující se nějakým historickým vrstvám. 

Zkrátka věřím, že archiv CED má stále co nabídnout. I vzhledem k tomu, že fondy se pořád rozrůstají. Zároveň také věřím, že je dobré otevírat každé téma, každou „kapitolu” víckrát, s časovým odstupem a z různých úhlů pohledu.

Je nějaký nezpracovaný fond archivu CED, který je pro tebe osobně zajímavý? Jehož bližší prostudování bys doporučil?  

Myslím si, že by bylo dobré nějak detailněji zmapovat zájezdovou činnost Divadla Husa na provázku, a analyzovat vztahy a vazby z ní plynoucí. Zájezdový fond DHNP, jehož zahraniční aktivita byla zejména v osmdesátých a devadesátých letech opravdu hojná, totiž máme rozsáhlý a zároveň poměrně nezpracovaný.
 

pohled do instalace archivu CED

 
V čem je pro tebe archiv zajímavé nebo dokonce důležité místo-pracoviště?
 
Existuje mnoho úhlů pohledu, jak se na archiv jako takový dívat. Jedná se o instituci kolektivní paměti, kde dochází k interpretování a následnému ukládání historických souvislostí a faktů, jež mohou mít i různá politická vyznění. To je jedna rovina, ale já spíš k archivnictví přistupuju jako k procesu soustavného odhalování. Archivní materiál by měl ideálně žít – být studován, procházen, revidován …
 
Je důležité nezapomínat na skutečnost, že archiv uchovává informace „pro někoho”. Podobně jako se u divadla říká, že je potřeba myslet na diváctvo … Poslání archivu je podle mě konzervovat, ale zároveň také otevírat. A na práci archiváře mě baví průsečík mezi oběma těmito polohami: dobře soustavně uchovávat, aby se důkladná péče o archiválie různých typů mohla stát předpokladem k jejich následnému postoupení někomu dalšímu.  

ukázka archivního materiálu CED 

V tomto duchu, nebo za tímto účelem taky v loňském roce vznikla první výstava archivu CED? 
 
Ano, já a ty jsme ji společně koncipovali pro oslavy 30 CED, přestože s myšlenkou vystavení archivu jsme si hráli už dlouho před tím.  
 
„Výstava (v) prostoru" představovala archiv Centra experimentálního divadla prostřednictvím otázek týkajících se samotného archivačního procesu:

Co je archivováno? Jakým způsobem? Za jakým účelem? Jak se s archiváliemi pracuje a kdo k nim má přístup? Kdo určuje, co bude archivováno a jaký „příběh“ je tímto výběrem utvářen?

Zabývali jsme se spolu tenkrát politickou a ideologickou povahou archivu CED. Takovou naší základní tezí bylo to, že archiv není pouhým neutrálním úložištěm artefaktů. Abychom nejrůznější roviny této teze přenesli do prostoru, rozhodli jsme se výstavu rozdělit na dvě části: jeviště Sklepní scény s monumentální konstrukcí bílého kvádru, který napodoboval galerijní „bílou kostku“ , a ukazoval to, „co má být vidět“.  Na zdánlivě neutrální, zároveň obřadně působící bílé výstavní ploše jsme prezentovali nejrůznější oficiality – například zakládací listiny, pamětní desky, loga atp.

Na jeviště pak navazovala více organická instalace v katakombách pod Sklepní scénou, která – v kontrastu k čisté prezentaci výše – nabízela pohled do mnohosti archivních materiálů, z nichž se kýžený narativ vybírá a následně skládá. 

Výstava (v) prostoru – část na Sklepní scéně CED

Výstava (v) prostoru – část na Sklepní scéně CED

Výstava (v) prostoru – část v Katakombách CED

Výstava (v) prostoru – část v Katakombách CED

Poslední otázka: když zrovna nejsi v archivu, čemu se věnuješ?

S prací v archivu CED se propojuje i moje teatrologická činnost, i když se jako historik divadla věnuji trochu jinému fenoménu (ať už je to dramatika Františka Langera ve středoevropském prostoru či poloprofesionální a ochotnické divadlo v Brně za protektorátu). Propojením je určitě také moje velká záliba ve sportovní historii, kterou se dlouhodobě zabývám.  Mimo to bývám často k zastižení na fotbale, kde trénuji malé fotbalisty a fotbalistky, a to již šestnáct let. Aktivně a často taky pískám, takže fotbal je pro mě opravdu aktivní protiváhou k archivu. A kromě toho všeho jsem také již pět let aktivní v komunální politice.

foto z osobního archivu Aleše Kolaříka

Rozhovor připravila Amálie Bulandrová.

Stránky Knihovny a archivu CED.