Mezi Dobrem a Zlem: Jak důležitý je imperativ „poznej sebe sama“?

Když jsem v letech 1993–1994 pracovala v Mosambiku při mírové misi OSN, účastnila jsem se každodenních jednání s představiteli vlády a povstaleckého hnutí RENAMO, přičemž jsme věděli, že většina z nich během občanské války nařídila nebo osobně spáchala strašlivá zvěrstva.¹ Cílem této sedmnáct let trvající destabilizační války bylo spíše násilí na civilním obyvatelstvu než střet armád. Povstalci terorizovali zemi silou zbraní po způsobu partyzánských hnutí. Vládní vojsko tyranizovalo vlastní obyvatelstvo jako daň za podíl na státní moci; na denním pořádku byla uřezaná prsa, nosy, uši, hromadná znásilňování a vraždy, pohřbívání lidí zaživa, a dokonce nutili děti střílet své rodiče v rámci přípravy na úděl dětského vojáka. Jeden by čekal, že pachatelé budou vypadat jako zrůdy. Ale nevypadali. Ani byste nerozeznali lehčí zločince od těch nejhorších. Stejně jako u jakékoli skupiny lidí byli někteří přátelští, a někteří ne, jedni byli vstřícní, vtipní, inteligentní, dokonce ohleduplní, druzí ne; zdálo se, že míra násilí, které páchali, neměla bezprostřední vliv na jejich chování či zjev. Totéž jsem slyšela o pachatelích jiných válečných zločinů. Od milujících – a milovaných – otců mezi nejkrutějšími nacisty až po (převážně srbské, ale i jiné) generály odpovědné za barbarské etnické čistky během jugoslávských válek na počátku devadesátých let. Mnozí byli skvělí společníci, zábavní, ochranitelští, dokonce vřelí a přívětiví – pro každého, pokud tedy člověk nepatřil mezi oběti jejich krutostí. Jsem přesvědčena, že pro to existuje jediné možné vysvětlení, a to, že každý z nich – každý vraždící milující otec, manžel  a bratr (a v některých případech i matka, manželka a sestra) – věřil tomu,  že tím, že páchá tyto strašné zločiny proti lidskosti, dělá „správnou věc“.

Ve vlastních očích to byli „dobří lidé“.

Dělali to, co vzhledem k vlastní situaci, době a příslušnosti – etnické, náboženské, ideologické, regionální, národnostní či jakékoli jiné – považovali za nezbytné, byť to bylo jakkoli kruté, aby ochránili své komunity, své rodiny a samy sebe. Nebo tomu aspoň věřili. Museli tomu věřit. Protože ti, kdo nevěřili, kdo pochybovali o správnosti znásilňování, mučení, vraždění, nebo dokonce o tom, zda je nepřítel skutečně nepřítel, z těch se stali vyvrhelové: samotáři, opilci, drogově závislí, místní rváči, agresoři. Bili své ženy, páchali sebevraždy nebo se prostě zbláznili. Stali se z nich štvanci neschopní žít v souladu se sebou, a tudíž ani s okolím. Nedokázali se začlenit do společnosti, která tolerovala činy, jež nedokázali přijmout.

Klamali snad sami sebe, tihle spravedliví vrahové?

Ne, řekli by. Ani je nikdo nepodvedl. V době, kdy páchali násilí (a většinou léta poté), zůstávali přesvědčeni, že konali ne-li dobro, pak přinejmenším nezbytné, nevyhnutelné, a tedy plně oprávněné a ospravedlnitelné činy.

Nemluvím tu o sociopatech nebo psychopatech, o lidech, kteří postrádají jakoukoli citovou vazbu k druhým, ani o těch, kdo se v ubližování druhým vyžívají (takové lze většinou s trochou zkušenosti identifikovat). Nemluvím ani o činech spáchaných v sebeobraně, ať už vojáky v bojích, nebo civilisty nucenými bránit svou zemi či společenství před útokem.

Mluvím o normálních lidech, kteří se v určité situaci cítili oprávněni páchat abnormálně kruté činy.

Ale jak je to možné? A mohli byste to být vy nebo já?

Co se týče biologického nastavení k přežití, lidé se řídí určitou posloupností: nejprve my, pak potomci, rodina, pak blízký okruh lidí a tak dále, až po okruh nejširší – teprve nakonec přichází na řadu lidstvo. Kdykoli se střetne zájem o vlastní přežití a zájem o přežití skupiny

či lidstva, automaticky nastoupí to, čemu říkám hierarchická empatie. Nelze se tomu divit a nejde ani o etický spor: zkrátka vždy zachráníme nejprve vlastní dítě, až potom sousedovo. Ocitnete-li se vy, vaše rodina nebo širší společenství v ohrožení – nebo jste o tom přesvědčeni –, je úplně normální a zcela pochopitelné, že uděláte téměř cokoli, abyste sebe a druhé ochránili. V takové situaci považuje člověk máloco za neospravedlnitelné.

Klíčem je uvěřit. Dokud lidé věří, že hrozba je reálná, bude většina z nich cítit plné právo uchýlit se k čemukoli, čím podle nich možnou – byť třeba jen domnělou – hrozbu odvrátí.

Takto lze ospravedlnit téměř jakýkoli hrůzný čin spáchaný na druhém.

Dalším biologickým principem, který řídí lidské chování, je naše touha po uznání a respektu. Pocit přináležitosti a úspěch v komunitě zvyšují šance na dlouhodobé přežití nás i našich dětí – jde o jakési posílení hierarchické empatie. To znamená, že pokud člověk nemá vyvinutý individuální lidský kompas, většinou automaticky jedná podle kritérií daných okolím; případně vyhledává nebo vytváří jemu vyhovující podskupiny.

Záleží pak na úhlu pohledu, zda tihle spravedlivě vraždící (převážně) muži byli hrdiny zasazujícími se o bezpečí svých komunit, nebo nelidskými masovými vrahy. Z pohledu zvenčí tito lidé oddaně klamali sebe i své milované. V našich očích jsou to obyčejní zákeřní mučitelé a vrazi, o to horší, že nadále zůstávají bodří a láskyplní vůči svým nejbližším, a přitom rozdávali rozkazy nebo sami znásilňovali, mučili, plynovali a masakrovali jiné lidské bytosti. Ve svých komunitách a stejně tak ve svých myslích a srdcích byli oslavováni jako poslední obranná zeď mezi společností a zánikem.

Jistě že jde o extrémní případ. Ale i v našem všedním, každodenním životě nás může mechanismus hierarchické empatie překvapit. Machiavelliho „rozděl a panuj“ je i po staletích spolehlivým nástrojem každého autokrata. Pro demagoga není nic snazšího než vyvolat ve skupině lidí strach z jiné, často uměle vytvořené skupiny. Prostřednictvím strachu připravíte člověka o víru ve vlastní smysl pro lidskost a odcizíte ho sobě i druhým. Stačí přimět lidi věřit, že mají důvod se „toho druhého“ bát nebo že je ohroženo jejich pohodlí a blahobyt – či jen vidina většího blahobytu, který si z nějakého důvodu nárokují pro svůj národ, rodinu nebo pro sebe –, a hned bude většina ochotna obětovat „druhé“, slepě následovat dav, bojovat. A právě tehdy se jindy tolik opěvovaná širší sociální empatie vytrácí. Právě tehdy se etika odvrací od lidskosti a slouží „vlastním zájmům“.

Ten, kdo řídí vaše přesvědčení, řídí i to, do jaké míry jste ochotni obětovat lidskost; a ten zároveň určuje i to, kdo padne za oběť vaší nelidskosti.

Nelidské jsou slovní projevy bigotnosti, xenofobie, vyloučení a nenávisti, kterými se dnes vzájemně častuje většina Evropy, Austrálie a Spojených států. Nelidské jsou ty činy, které z těchto slov vyplývají. Nelidské jsou mnohé strategie namířené proti uprchlíkům, imigrantům, a dokonce proti chudším částem našich kdysi tak bezpečných a zabezpečených společností. Nelidské jsou samozřejmě i teroristické útoky ISIS, al-Káidy a dalších náboženských nebo pravicových extremistů. Není divu, že psychopati si toto otevřené násilí užívají. Není divu, že postižení mohou v extremismu nacházet cestu spravedlivé odplaty. Ale jsou všichni tito lidé, kteří hlasují pro extrémní opatření a nelidskou politiku a kteří tuto politiku prosazují anebo kteří cítí s nenávistnými a teroristickými skupinami, či v nich dokonce vidí smysl – jsou všichni tito lidé od základu nelidští?

Nemyslím si. Věřím, že něčemu věří.

Věřím, že většina těch, kteří hlasují pro vyloučení nějaké skupiny lidí v té či oné podobě (brexit, Donald Trump, Geert Wilders, Marine le Pen), a většina obyvatel Dánska a jiných evropských zemí, kteří volí ještě restriktivnější politiku, aby znemožnili zoufalým uprchlíkům hledat v Evropě bezpečný přístav, je přesvědčena o tom, že zachraňuje svou komunitu před katastrofou, možná dokonce před vyhlazením. Nejednají jen ze zlé vůle, hulvátství nebo averze. Jednají z lásky ke svým rodinám, komunitám, zemi – a především ze strachu. Z nemístného, ale opodstatněného strachu, že svět se mění závratným tempem a mnoho lidí je na tom ve svých společnostech relativně hůř a hůř. Svět, jak ho známe, je ohrožen. Jenže hrozbu nepředstavují uprchlíci, jejichž životy se zčistajasna změnily k nepoznání, často ze stejných důvodů, z jakých je bohatší země vylučují: tj. z hamižnosti v podobě legitimizovaného, systematického ekonomicko-politického mocenského oportunismu, z něhož profituje jen hrstka lidí. Právě to mnohé odcizuje a ožebračuje, právě to je příčinou zániku našeho přirozeného řádu; právě to je důvodem válek, nedostatku zdrojů, klimatické změny; právě to dělá z lidí uprchlíky.

Nikdo se nerodí jako terorista. Nikdo se nerodí jako extremista. Těmito cestami se lidé ubírají, jakmile se lidskost stane slepou uličkou pro jejich sny a naděje. Když někdo manipuluje s jejich mechanismem přežití, s jejich hierarchickou empatií, aby je zahnal do temného tunelu nenávisti, aniž je upozornil, že záblesk přislíbeného světla je ve skutečnosti zkáza jejich vlastní lidskosti.

Právě proti tomu musíme bojovat: proti zvrácené touze po moci a bohatství několika jedinců, která svádí mnohé na scestí. Ne proti sobě navzájem!

Nenechme se zákeřnými knížaty dneška dohnat k tomu, aby nás odcizení vlastnímu bratrovi vedlo k činům, jež ze své přirozenosti – na základě etiky a náboženské víry –, ba z vlastního přesvědčení odmítáme jako zločiny proti lidskosti.

Nedovolme nikomu, aby nás obluzoval lstivou démonizací druhého a obestíral nás závojem sebeklamu, pod jehož vlivem jsme schopni šířit nenávist a dopouštět se krutostí, jež bychom nikdy nespáchali, kdyby šlo o naše děti, sestry či bratry.

Poznejte, kam jste na cestě k nelidskosti schopni dojít, kde přesně jste ochotni se zastavit s vědomím, že kdykoli se mluví o druhém, mluví se vždycky, ale vždycky o vás, o vašem dítěti, o vaší sestře, o vašem bratrovi.

Přeložila Josefína Formanová

Poznámky

1 Esej byla přeložena z angličtiny a otištěna s laskavým svolením Institute of Art and Ideas (IAI), internetového média zaměřeného na kulturní a společensko-vědní témata. Janne Teller sem přispěla několika eseji a účastnila se některých vysílaných debat. Odkaz na původní esej zveřejňujeme s poděkováním adresovaným redakci IAI: https://iai.tv/articles/between-good-and-evil-auid-887. Zároveň v tomto čísle publikujeme rozhovor s Janne Teller, který připravila a přeložila Josefína Formanová.