Hologramová praxe

Umělkyně Cassie Thornton v době pandemie vypracovala nástroj anarchistické péče, který může využívat každý. Hologram vzniká tak, že jeden člověk (hologram) požádá své tři blízké (trojúhelník), aby se společně pravidelně setkávali. Při setkáních pokládá trojúhelník hologramu otázky týkající se jejího·jeho fyzického, duševního a sociálního zdraví. Hologram je přitom vnímán jako odborník·odbornice na vlastní zdraví a učí trojúhelník, jak poskytovat péči, dává mu nahlížet na to, co se děje v jejím·jeho životě a jak zvládá výzvy, kterým čelí. Své tři přátele·přítelkyně také učí, že závazek a žádost o pomoc nás vzájemně posilují. Trojúhelník zase funguje jako živý lékařský záznam. Jeho členové*členky se stávají zvědavými posluchači·posluchačkami, podporují hologram a zvědomují mu·jí všechny vzorce, přání, momenty odvahy, kterých si všimnou. Když jsou členové·členky trojúhelníku připraveni, hologram jim pomůže ustanovit jejich vlastní Hologram. A tak se hologramová síť virálně rozrůstá.

Rozhovor s autorkami a lektorkami Hologramu se uskutečnil v rámci alternativní univerzity studia Alta It’s all about education – University for Future Practices (11. 9. – 2. 10. 2022). Magdalena Jadwiga Härtelová je kurátorkou této univerzity a Cassie Thornton v rámci ní vedla workshop. Celý základní kurz Hologramu si můžete přečíst v CEDITu 09: Péče.

Z jakého myšlení vychází Hologram? Zjevně má více kořenů, můžeme je společně zmapovat?

CASSIE: Jsem aktivistka a od roku 2011 jsem sledovala rozvoj anarchistických klinik v Řecku, které reagovali na zvyšující se zadluženost, bankrotující stát a migrační krizi. A když někde popisujeme původ Hologramu, často vyprávíme příběh jedné řecké kliniky, jejíž model fungování jsme v Hologramu převzali a vymysleli, jak ho využít po svém.

Vznik Hologramu souvisí ale také s mým zapojením do aktivismu domorodých obyvatel v Kanadě. V roce 2017 jsem se z Kalifornie přestěhovala na kanadský venkov, do Thunder Bay u Hořejšího jezera. Tehdy jsem už měla mlhavou představu, co by to mohl Hologram být. Měla jsem v hlavě spíš jeho obrys než celou metodu. A pak jsem se zapojila do občanské organizace domorodých žen a osob o dvou duších^[1], kde jsme dělali přímé akce a pomáhali chránit domorodé obyvatelky·obyvatele a lidi na ulici před zvůlí policie.

Myslím, že situace původních obyvatel Kanady není v českém kontextu všeobecně známá. Mohla bys tedy popsat, proč se domorodí obyvatelé organizují, aby se chránili před policií?

CASSIE: Kanadská společnost, stejně jako ve Spojených státech, je vybudována na společnosti domorodé. Původní obyvatelky·obyvatelé žili po celé generace na své půdě. Moderní kanadské vlády se však snaží domorodé lidi přimět, aby svou půdu opustili, aby zapomněli své jazyky a své tradice. Brali všechny děti z domorodých rodin a učili je anglicky a obraceli je na křesťanství. Moderní kanadské vlády v podstatě původní obyvatelstvo vyhladily. To tvoří v současné kanadské populaci pouze 5 %. Tito lidé však tvoří většinu vězeňské populace a velká část z nich žije v chudobě.

Thunder Bay se říká „hlavní město rasismu a vražd domorodých lidí“. Kolovaly v něm děsivé, záhadné zprávy o domorodých dětech, jejichž mrtvá těla se objevovala v okolních řekách. Viníci nebyly nikdy nalezeni, ale je zcela jasné, že je to spojeno s rozšířeným pocitem bělošské nadřazenosti a zkorumpovaností místní vlády a policie.

Když jsem byla v Kanadě první týden, Barbaru Kentnerovou, 34letou domorodou ženu a matku, zabili přímo na ulici. Bílí mladí muži po ní z auta hodili kouli od přívěsu. Byli obžalováni, ale soud byl odročován a odročován a odročován... Nakonec ten, kdo tu tažnou kouli hodil, dostal osm let vězení za zabití. Takových případů je mnoho, ale dostat je k soudu obvykle vyžaduje velké úsilí.

Proto jsem se začala podílet na hlídkovém systému domorodé komunity. Byl to úžasný projekt organizovaný skupinkou domorodých žen, které v podstatě každý víkend (často v noci) nasedaly do aut a projížděly město. V Thunder Bay je velmi, velmi chladno. Takže se často jezdily ujistit, že není někdo někde opuštěný, na dálnici, v mrazu. Tomu se v Kanadě říká „starlight tour“, pouť za svitu hvězdy. Policie sebere domorodce a vyveze jej·ji někam za město a tam ho·ji nechá na mrazu. Mnoho lidí nás taky kontaktovalo kvůli pohřešovaným příbuzným. Hodně lidí se ve městě prostě ztratilo. Řešili jsme, co bylo potřeba. Ale nešlo často jen o domorodé lidi, ale o kohokoli, kdo se potýkal s nějakým problémem. Třeba jsme viděli někoho plakat na ulici, tak jsme to začali řešit.

A jak tato zkušenost ovlivnila Hologram?

CASSIE: Za prvé jsem se naučila, co to znamená vidět někoho v krizi a jak s ní·ním mluvit tak, aby nepřišel·nepřišla o důstojnost. A zároveň aby to byl rozhovor realistický, který nepředstírá, že přináší spásu, ale který má v sobě určitou míru uklidnění.

Za druhé jsem si z těchto aktivit odnesla mnoho domorodých způsobů vzájemné komunikace a spolubytí, což vychází z praxí, které domorodé ženy v Kanadě dělají odedávna. Tuto svou zkušenost přináším do Hologramu, i když je těžké ji v některých aspektech popsat slovy. Kde je to vidět jasně, je v tom, že když Hologram začínal, byl prostě jenom o tom, jak mohou čtyři lidi vést určité setkání. Ale když jsme ho začali učit v online kurzech, hned jsme zjistili, že lidé, kteří se jich zúčastnili, se chtějí poznat, že chtějí zůstat spolu a s tímto projektem. Tak jsme uspořádali měsíční setkání nazvané Community of Practice (Komunita praktikujících), kde jsme součástí větší skupiny a v kruhu sdílíme, co je na Hologramu obtížné či jaké otázky ve svém hologramu řešíme. A člověk má tak najednou pocit, že je součástí širší komunity. Přijde mi, že způsob, jakým to děláme, je do značné míry založen na principu sdílení v kruhu, který jsme mnohokrát v naší skupině v Thunder Bay využívali.

Magdo, ty jsi absolvovala úplně první kurz Hologramu a teď jsi v projektu čtvrtým rokem. Jaké je být součástí takového projektu?

MAGDA: S člověkem to dělá zvláštní věci. Mám pocit, že je skutečně vidět. V Hologramu nemáš takový ten pocit automatizované diskuse: „Pojďme pět minut diskutovat o…“ Nepřitahuje lidi, kteří diskutují jen proto, aby diskutovali. Naučila jsem se v něm dávat a přijímat kvalitní pozornost. Ten první kurz byl trochu šílený. Začínal v první vlně pandemie; bylo to první měsíc lockdownu. Nemohlo se nikam jít. Uvízla jsem v Berlíně ve svém bytě. A v té šílené situaci jsem jednou týdně chodila na tříhodinové hologramové cally a trénovala věci, které mi dávaly hluboký smysl. Bylo to tehdy ohromující.

V kurzu jsou zařazena i tělesná cvičení, která jsou důležitou součástí celého procesu tvorby hologramu. Ovlivnila podle tebe situace lockdownu protokol Hologramu?

MAGDA: Myslím si, že online kurz Hologram byl jakýmsi experimentem, jak facilitovat online něco, co není jen intelektuální nebo jen emocionální.

CASSIE: Ano, to bylo důležité. Hologram je o fyzickém, sociálním, duševním a emocionálním zdraví. Ten pandemický online kurz jsem chtěla udělat jako experiment, jak být spolu online jako plnohodnotní lidé.

Lita Wallace, která se mnou spolupracovala na několika prvních kurzech Hologramu, se zajímá o divadlo utlačovaných, v němž se hodně pracuje se skupinovým tělesným pohybem nasměrovaným k vytváření pohybů sociálních. A tento princip jsme, myslím, chtěli dostat i do hologramového kurzu.

V jednom rozhovoru jsi se také zmínila o metodě Social Presencing Theater.

CASSIE: Tu jsem přinesla já. K metodě SPT mne přivedla jedna má berlínská známá. Sama nejsem tanečnice, ani se moc často neúčastním pohybových workshopů. Ale metoda SPT pro mě byla v průběhu let velmi důležitá. Takže jsem po ní sáhla vlastně proto, že to je jedna z mála tělesných praktik, se kterými jsem opravdu spokojená. SPT je určené pro lidi, kteří nejsou tanečníci, takže nevyžaduje velkou tělesnou zkušenost. Je určena těm, kteří chtějí pracovat s jinými lidmi na otázkách souvisejících s demokracií. V SPT stačí udělat obličej, nemusíš vstát ze židle, pokud nechceš. Je to cvičení, kterého se mohou účastnit lidé s různými fyzickými schopnostmi.

A proč jsou pro tebe tělesná cvičení důležitá?

CASSIE: Obecně si myslím, že je iluzivní si myslet, že člověk může zažít jakoukoli transformaci, která ignoruje tělo. Bez těla to nejde. Jenže často se stává, že zapojování těla směřuje k uvědomování sebe sama („self-awareness“). Narážím teď na všechny ty druhy meditace v naší umělecké bublině. A to zaměření do nitra člověka mi připadá zvláštní, protože když přemýšlíme o akci, pak má naše tělo být spíše vehiklem, a ne místem k odpočinku.

Dovolte mi tedy shrnout kořeny Hologramu, jak jsem jim dosud porozuměl. Patří mezi ně metody organizování anarchistické zdravotní kliniky v Řecku, praktiky komunity domorodých aktivistek·aktivistů v Kanadě, metody divadla utlačovaných a Social Presencing Theater. A hologram byl přizpůsoben i podmínkám globální pandemie a je schopen fungovat online. Osobně vidím v tomto projektu ještě jeden hluboký kořen, a tím je systematická kritika kapitalismu. Odkud ta vzešla? A jaké její téma je pro vás důležité? Jde vám například o emancipaci?

MAGDA: Nemyslím si, že by se hologram snažil emancipovat zdravotnický systém nebo tak něco. Jde v něm spíše o práci s pocitem, že se vše hroutí. Chceme vytvořit síť, abychom přežili. Chceme vytvořit dostatečnou zdravotní stabilitu, abychom mohli být společně stateční. Spíš než slovo emancipace bychom mohli použít slovo abolice.

CASSIE: Myslím, že Ruth Gilmore Wilson velmi dobře říká, že musíte věci buď rozebírat, nebo stavět. Zdůrazňuje přitom, že nepotřebujeme pouze ničit ty systémy, které nám škodí, ale že musíme také vytvářet prostory pro čerpání energie a stability, abychom mohli budovat nové věci. A to je myšlenka Hologramu: vytvářet situace, kdy lidé mohou pocítit svou moc a to, že jejich moc není jen individuální, ale že souvisí s mocí jiných lidí a je spojena se zdravím všech.

Takže Hologram chápete jako léčebný protokol k získání moci?

CASSIE: Nechci říkat, že lidé, kteří nejsou zdraví, nemají moc. Chci jen říct, že zdraví je celoživotní proces, a stejně tak i získávání moci. Neexistuje v něm žádný konečný cíl.

V umění existuje jistý estetický imperativ, že by mělo být „hezké“ nebo „excelentní“ nebo přinášet nějaký druh „virtuozity“. Váš projekt by se dal chápat jako sociální umění nebo sociálně angažované umění, které vychází z myšlenky, že umění není praxí oddělenou od světa. Jak si ale představujete jeho estetický rozměr?

MAGDA: Prakticky řečeno hologram začal jako umělecký projekt a pro mě má smysl o něm takto přemýšlet. Cassie zde dělá totéž, co ve všech svých projektech. Myslím si, že ukazuje, že umění má specifický potenciál: můžete lidi zavést na místa a postavit je do situací, které by jinak nikdy neudělali. Protože je to pro umění! Nikdo by nešel do šestitýdenního kurzu, kde by se tři hodiny denně zabýval společenskými věcmi. Ale když se to nazve uměním, pak máte pocit, že se účastníte něčeho většího, něčeho zajímavého.

Na začátku se workshopů účastnili hlavně umělci. Ale o naši práci mají zájem i sociální pracovníci. Projekt přirozeně směřuje k aktivitám sociální práce. Nejde v něm o uměleckost. Když vstupujeme do uměleckých institucí, nepřinášíme umění. Spíše uměleckost ničíme.

CASSIE: Ano, ničíme a zároveň opravujeme.

Je pro vás důležité nějak umělecké instituce změnit?

MAGDA: Chápu to tak, že být v uměleckých institucích je procesem jejich změny. A je vždy dobré, když se ty instituce změnit chtějí. Ale pro mě to není to hlavní. Věřím, že umělecké instituce stejně jako společnost tak, jak ji známe, končí. A zvláště pokud přemýšlíte o konci kapitalismu, tak je vám jasné, že umění a kapitalismus se prolínají.

Mně dávalo smysl, když jsme spolupracovali s klinikou pro migranty v Berlíně. Když se hologram realizuje v umělecké instituci… ok, proč ne, když je o něj zájem. Ale v kapitalismu je umění pyramidovou hrou a živí se lidmi, kteří mají pocit, že na nich nezáleží.

CASSIE: V kultuře Anishinaabe a v jiných domorodých kulturách není umění něco zvláštního. Je to prostě součást každodenního života a nikdo nemá umění jako práci. Každý se v ní tvoří, zabývá se hlubokými myšlenkami a učí se. Chci tím jen říct, že v jiném světě by možná nezáleželo na tom, jestli je hologram umění nebo ne.

V této kultuře stojí za to nazývat hologram uměním, protože se může dostat k lidem, kteří by na něj jinak nenarazili. A někteří z nich mohou pracovat například v National Health Service ve Spojeném království. Tenhle projekt nás stále dostává do opravdu zajímavých situací, ale ne nutně ve světě umění. Možná spíše přes umělecký svět směřujeme ke společenským intervencím.

Co tedy váš projekt dělá?

CASSIE: Myslíš, jaká je naše verze zisku? Pro mě to je ve chvíli, kdy se na nás obracejí kliniky a jejich personál. Nedávno mi napsali zdravotní sestra a anarchistická organizátorka z Oaklandu. O Hologramu se dozvěděli prostřednictvím známých. A to se děje poměrně často. Myslím, že odpověď na to, co děláme, je, že vytváříme nástroje, které může tato sestra a další lidé použít. Ona pracuje v prostředí s obrovskou, rasově podmíněnou majetkovou nerovností a my poskytujeme nástroje k tomu, aby mohla udělat, co v tomto obtížném kontextu potřebuje.

MAGDA: Projekt Hologram lze taky vnímat jako mezinárodní školu. Vedeme spoustu online kurzů a workshopů a zprostředkováváme jednotlivé hologramy.

Hologram je tedy projekt, protokol a organizace pro usnadnění konkrétních holografických skupin.

CASSIE: Začalo to jako protokol a každý, kdo má nějaké zkušenosti, může ten protokol šířit dál. Můžeš si zorganizovat hologram se svými přáteli. Stačí oslovit tři lidi a ustanovit svůj vlastní hologram a oni pak mohou oslovit své tři lidi. Předpokládáme, že se to na mnoha místech děje.

Jenže spousta věcí v protokolu se pouze zdá být jednoduchá. Proto existuje skupina praktikujících, kteří se setkávají a sdílejí své zkušenosti s hologramem. Časem přišli na to, že je mnohem snazší dělat hologram, když máte lidi, s nimiž se o tom můžete pobavit. A pokud chceš hologram učit nebo někde prezentovat, potřebuješ se o něm taky bavit a vidět, jak to dělají druzí. Proto jsme začali s hologramem jako s projektem. Nebyli jsme instituce nebo tak něco. Byli jsme prostě skupina lidí, kteří se různě potkávají.

MAGDA: O protokolu mluvíme jako o otevřeném softwaru, který je k dispozici zdarma. A také se k němu snažíme poskytovat bezplatné kurzy. Ale nemáme pro to žádnou instituci ani finance. Ale provozní náklady máme. A když chceš sebevědomě vést workshop hologramu, vyžaduje to hodně tvé vlastní hologramové práce. Musíš mluvit se spoustou praktikujících hologramů; musíš se pár workshopů účastnit.

Snažíme se tedy dodržovat zásadu protokolu, že o každého, kdo pečuje, je také dobře pečováno. A tak všichni lidé organizující hologram také hologram praktikují. Snažíme se proto pro tento druh volné organizace vytvořit nějakou novou formu. Myslím, že to vychází přímo z formy hologramu. A je těžké takový nový druh organizace vytvořit, ale na druhou stranu je to radost, protože je to kreativní práce.

Kolik lidí je zapojeno do této skupiny? A víte o dalších skupinách, které s vámi nejsou spojeny?

MAGDA: Jsme čtyři placení organizující a asi patnáct dalších lidí, kteří pro zájemce facilitují formát, kterému říkáme Minimum Viable Hologram. To je hologramový mini-workshop, na který se může zdarma přihlásit každý. Stačí přivést své tři přátele a můžete si vyzkoušet hologram online. Je to peer-to-peer workshop, takže ho vedou lidé, kteří sami hologram nějakou dobu dělali. K tomu máme deset lektorek·lektorů kurzů. Ty během roku vedou intenzivní hologramové kurzy. A pak máme kolem sebe ještě nějaké další projekty, které se jakoby vznáší kolem hologramu a nějak s ním souvisí.

CASSIE: Myslím, že je velmi těžké mapovat dopad našich aktivit, protože své zdroje rozdáváme volně. Představuji si, že se člověk zúčastní workshopu, kde si hologram poprvé procvičí. Pak může navázat domluvením schůzky s facilitátorkou·facilitátorem. Nebo se může přihlásit do intenzivního kurzu. Nebo si může stáhnout náš manuál. Nebo může pokračovat v hologramu po své ose. Možností je tedy mnoho, a není vždy jasné, co si člověk vybere.

Chápu, že hologram nemá hierarchickou strukturu, kde můžete vidět všechny jeho segmenty. Jak v něm ale vnímáte svou pozici a jaký horizont svých aktivit vidíte?

CASSIE: Myslím, že zasazujeme semínka a učíme se, jaké podmínky jsou nezbytné pro jejich růst. A uvědomujeme si, že mnoho podmínek je nepříznivých. Jen velmi vzácně mohou vzejít. Hologram vyžaduje čas a roste velmi pomalu. Myslím, že ve spoustě lidí dřímá. A až budou v krizi, mohou si na něj vzpomenout a vrátit se k němu. Někteří si z celého protokolu vezmou třeba jen jednu věc, a i to je za mě v pořádku.

Obecně si myslím, že už nevíme, jak věci fungují. Neexistují jasná pravidla toho, jak funguje ekonomika nebo jak lidé myslí, jak myšlenky putují. Existuje o tom jen spousta zastaralých představ. A taky si nemyslím, že my bychom přišli s něčím novým. Stále jsem spíše otevřená myšlence, že se nacházíme v dlouhé přípravné fázi, abychom vytvořili něco, co bude opravdu užitečné pro spoustu lidí, až nastane ta správná chvíle. Ale tu nepoznáš, dokud nenastane. A kdoví, jestli vůbec nastane.

MAGDA: Pokud bychom měli lidi, kteří hologram praktikují roky, je možné, že ho pak předají svým dětem. A tuhle možnost mezigeneračního předávání je podle mého zajímavé promýšlet.

Praktikuje se hologram v různých jazycích? Zažili jste někdy potíže s překladem protokolu?

MAGDA: Víme o lidech, kteří to dělají v němčině a španělštině. Myslím, že se hologram předává pomalu a často to začíná angličtinou, protože nejvíc workshopů děláme v angličtině. Mohu ale udělat workshop v češtině, pokud by měl někdo zájem. Během překladů jsme pak hodně diskutovali, jak překládat konkrétní pojmy, které fungují v konkrétních kulturách různě.

CASSIE: Jen si vezmi slovo „care“ v angličtině. Zjistila jsem, že v americké angličtině je „care“ pro mnoho lidí velmi manipulativní. Nikdo o „care“ vlastně nemůže konkrétně mluvit, protože do sebe zahrnuje obrovskou část života každého člověka. Ona všechna ta „velká“ slova jako „hra“ nebo „komunita“ fungují tímto způsobem. Zabrala si velká území, ale když je začneš do hloubky zkoumat, ukáže se, že jsou prázdná.

MAGDA: Dnes je svět umění posedlý slovem „péče“. A myslím, že to není náhoda. Často vnímáme prázdnotu a vykořisťování svého života a snažíme se ji nějak zaplnit, třeba jen tím slovem. A proto my v hologramu raději používáme slovo „zdraví“ než „péče“. Protože je hmatatelnější a hmotnější.

[1] Označení „two-spirit“ většina původních obyvatel Ameriky dnes používá pro osoby, které v jejich kultuře zastávají roli třetího genderu či jiné nebinární genderové varianty.

Článek vychází v rámci série CEDIT_online.

Cassie Thornton (*1981) je umělkyně a aktivistka, která vytváří „bezpečné prostory“ pro neznámo, neposlušnost a neočekávanou kolektivitu. Je jednou z autorek Hologramu, o kterém vydala knihu The Hologram: Feminist, Peer-to-Peer Health for a Post-Pandemic Future. Pochází z Chicaga, žije v Berlíně.

Magdalena Jadwiga Härtelova (*1991) je česko-srbská kurátorka a umělkyně. Provozuje ložnicovou galerii Mehringplatz 20 a je spolutvůrkyní Hologramu. Žije v Berlíně.